KAM  SPĚJE  SCRABBLE?

Jaroslav Kodym

            Neměl jsem co na práci, a tak jsem se vydal na bowling.

            Přestože panovalo tříměsíční sucho, vnutili mi atraktivní přezůvky, které jsem si ke svému zklamání nesměl odnést domů (cena za hodinu hry by tomu odpovídala). Vzpomněl jsem si, jak na dvorku mého venkovského domku nikomu nevadily mé zablácené škrpály.

            Pak nechali na mém zvážení, zda si vyberu nejlehčí (pětadvacetikilovou) nebo nejtěžší (stokilovou) kouli. Bože, jak lehoučká byla ta dřevěná, se kterou jsem na venkově kácel ty roztomilé dřevěné a lehoučké kuželky! Tenkrát ještě tahle hra nesla potupný český název „kuželky“, kupodivu proto, že to kuželky opravdu byly. Název „bowling“ jsem pochopil až poté, co jsem se rozběhl, vyprostil prsty z otvorů koule, upadl a vyrobil si na čele obrovskou bouli.

            K mému nevýslovnému překvapení porazila koule tři kuželky (či jak se anglicky jmenují). Sháněl jsem tužku a papír, leč byl jsem poučen, že výsledek vidím na obrazovce. To mne nebavilo. Byl jsem ze svého venkovského sídla zvyklý počítat si body sám. Rovněž mne překvapilo, že se na obrazovce objevila trojka. Ve hře zvané „honér“, kterou jsme provozovali na našem dvorku, bych za hod „od roha“ napsal šest bodů. Během několika dalších hodů jsem měl příležitost odhalit vskutku neobyčejnou pestrost bowlingu. Za šest shozených kuželek (či jak se anglicky jmenují) jsem obdržel šest bodů, za čtyři shozené kuželky čtyři body a za žádnou shozenou kuželku dokonce nula bodů.

            Když jsem se po prvním hodu rozběhl po dráze směrem ke kuželkám, abych je postavil, vlétl mi do cesty jakýsi příšerný mechanismus, který se snesl odkudsi shora a kuželky postavil sám. Domníval jsem se, že jsem obdržel přezůvky proto, abych neušpinil dráhu. To bylo další zklamání. Vždycky jsem byl vychováván tak, že co rozbiju, musím sám spravit. Tady jsem nesměl ani postavit kuželky (či jak se anglicky jmenují), které jsem tak rád stavěl i za své kamarády, kteří je na našem dvorku tak nemilosrdně rozmetávali. K mému úžasu jsem nemusel ani přinést tu strašlivou kouli, která zmizela kdesi v propadlišti a vrátila se zpět cestou, kterou jsem nevypátral.

            Po pátém hodu jsem byl tak vyčerpán, že se má koule stěží doplazila ke kuželkám. A ejhle! Přestože mířila přesně doprostřed sestavy, těsně před ní uhnula, spadla do kanálu a na obrazovce se rozsvítila nula. No, náš betonový dvorek nebyl právě nejrovnější, ale kdo uměl mířit, ten se strefil. A zadarmo.

            Když zavládla v cílovém prostoru tma, byl jsem zaskočen. Avšak vysvětlili mi, že vypršel čas, který jsem si zaplatil. Takže naštěstí nikdo nevyhrál. Z nabité herny jsem usoudil, že této vysoce intelektuální hře holduje polovina národa, leč já jsem byl šťastný, že jsem se dožil konce hry s jedinou boulí na čele. Jelikož mí soupeři neměli žádnou, zřejmě jsem boulink vyhrál.

            Co s načatým večerem? Rozhodl jsem se navštívit nedaleký scrabblový klub „Kanonýři“. Scrabble přišel do Čech teprve nedávno, a tak zaplaťbůh nedostal žádný opovrženíhodný český název jako například „skládanka“. Fuj, jak odporně české!

            Ve dveřích si počítač z mého čipu přečetl osobní údaje, takže se na displeji kromě mého jména, výšky, váhy, povolání, národnosti a velikosti bot objevila také informace o operaci nosu, o mateřském znaménku na lýtku, o dědečkovi, který emigroval do Grónska a o skutečnosti, že přicházím z bowlingové herny. Zároveň displej oznámil, že jediný volný hráč sedí u stolu číslo 17, kamž se se mnou okamžitě rozjel eskalátor. Soupeř se jmenoval Bingoslav Žolík, vážil 85,71096 kilogramu, na levém zápěstí měl dvě pihy vzdálené 1,606 cm a v průměru prý dělal 17,37805509956 binga na zápas.

            Na stole trůnila deska o rozměrech 27 x 27 políček, ale postrádal jsem pytlíček s písmeny, hodiny pro časomíru i partiáře.

            Soupeř povstal, podal mi ruku a zmáčkl jeden z čudlíků na stole. Načež odkudsi z nebe počala padat písmena a srovnala se do jeho zásobníku. Snažil jsem se ho úspěšně napodobit, leč zmáčkl jsem nesprávný čudlík a na displeji se objevil dotaz: „Nevzdáváš partii příliš brzy?“ Zabručel jsem pod fousy: „Komu tykáš, vole?“, avšak počítač vzdoroval: „Sorry, jsem o 158 dnů starší.“

            Soupeř se shovívavě usmál a zahájil slovem JANG-C‘-ŤIANG. Zdvihl jsem ruku, chtěje protestovat u rozhodčího, avšak soupeř jen pokynul hlavou k jinému displeji. Tam stálo: „JANG-C‘-ŤIANG – platné slovo. Čínská řeka. Pramen: Čínské řeky. Dosud použito sedmnáctkrát.“ Následoval výčet hráčů, kteří slovo použili, včetně příslušných turnajů.

            Nezmohl jsem se na nic lepšího, než na slovo HANOJ. Počítač však vydal zvuk podobný tygřímu řevu a displej mne omráčil sdělením: „HANOJ – neplatné slovo. Vietnamská města nepatří k oficiálním pramenům pro scrabble.“ Dále jsem se dověděl, že stejnou chybu udělal 23.10.2008 jistý Kazisvět Neumětel na turnaji v obci Vrskmaň. Familiární počítač ještě poznamenal „ztrácíš tah“ a Bingoslav položil další slovo – ARCVIEW.

            Náhle jsem se zaradoval – z nebe mi spadl do zásobníku žolík. To jsem ovšem netušil, že systémem náhodných čísel přiděluje program ve stejném časovém okamžiku oběma soupeřům žolíka. Tato funkcionalita byla doprogramována po odhlasování na sněmu ČASu, a to po plamenném projevu Něhoslava Smolíčka, který v sedmnácti partiích za sebou nedostal ani jednoho žolíka a v osmnácté partii oba odepsal.

            Bingoslav Žolík situace dokonale využil, stvořiv se žolíkem bingo BRAHMAPUTRA. Měl jsem v zásobníku poněkud chaos, a tak jsem začal trochu vrklat písmenky. Následoval známý tygří řev a pokyn hlavou mého soupeře k jinému displeji. Zde stálo: „Ve vrcholovém scrabblu není dovoleno přehazovat písmena v zásobníku. Ztrácíš tah.“

            Poučen tahy soupeře, počal jsem v příštím tahu pokládat slovo FOLGEFONN, bohužel odzadu. Tygr zařval ještě silněji a třetí displej omeldoval: „FOLGEFONN – platné slovo. Norský ledovec. Pokládej na desku zleva doprava resp. shora dolů, tj. ve správném pořadí písmen. Warning: Třetí prohřešek proti pravidlům.“

            Stav na obrazovce byl žalostný – prohrával jsem 717:0, a tak jsem si usmyslil aspoň zlikvidovat tu ostudnou nulu. Položil jsem (hezky zleva doprava) slovo ZEĎ.

            Místo tygřího řevu se ozval gong, první displej se rozblikal a opařil mne zprávou: „Česká slova v 1.pádě nejsou povolena. Jsi diskvalifikován. Bowling ti šel líp.“ Současně se eskalátor i se židlí, na které jsem seděl, rozjel směrem k východu.

            Doma jsem zalovil ve spodních humusových vrstvách knihovny, vytáhl rozdrbanou Babičku Boženy Němcové a jal se náruživě číst.