Já jsem věděl, že je dobrá, že je hodně dobrá, ale netušil jsem, že je takhle dobrá

(Luboš Tlučhuba Vencl)

            Před Litoměřicemi jsem věřil, že můžu dosáhnout na dobrý výsledek, ale jako cíl jsem si nestanovil ani konkrétní umístění, ani konkrétní počet uhraných bodů, nýbrž dobrý výkon. Spokojený bych byl, kdybych mohl konstatovat, že jsem spokojený s výkonem a uvidíme na co to bude stačit. Ale hlavně jsem si chtěl zase zahrát. Doba od Brna byla dlouhá a hodně mi chyběla ta turnajová atmosféra.

            V prvním kole jsem narazil na Kališnici Míšu Marečkovou. Ta sice u Kališníků vždy končí na chvostu startovního pole, ale nemínil jsem ji podcenit, protože každý kdo hraje pravidelně ať už u Poškoláků, u Kališníků, v Pavučině, či na Palubě je potenciálně nebezpečným soupeřem. Nakonec jsem však bez větších problémů zvítězil. Partie to však příliš zajímavá nebyla. Spokojený jsem byl, když jsem zjistil, že po prvním kole jsem na 10. místě. Kéž by to vydrželo až do konce. Dáša porazila ve velmi kvalitní a velmi napínavé partii Jardu Kodyma 407:403. Jardových 403 bodů bylo nejvyšší skóre poraženého v celém turnaji.  

            Ve druhém kole jsem potkal Kracíka. Opět mi připomněl, že si pamatuje, když jsem mu loni právě zde, v Litoměřicích, na lize zabil partii hned v úvodu a vyhrál cca 50:20. Přitom mě od té doby už porazil a já myslel, že křivda je zapomenuta. Prý ne. Získal jsem si asi třicetibodový náskok. Rozhodl jsem se, že si můžu dovolit výměnu, kterou jsem docela potřeboval. Kracík měnil také. Výměnou jsem si nepomohl, a přestože jsem hledal nějaký alespoň trochu slušný tah, šel jsem nakonec i do druhé výměny, koneckonců stav byl stejný jako před minulým tahem. Asi po necelé minutě a půl položil Kracík dvě písmena před zásobník a povídá: „ Měním dvě.“ Ještě než stihnul zmáčknout hodiny, tak jsem zareagoval: „V tom případě jsme skončili. Mě to je jedno. Já vedu.“ Jedno mi to nebylo. Věřil jsem, že partii vyhraju a těch cirka 300 bodů v TurČASu by mi mohlo chybět. Ihned dodal tónem člověka zahnaného do kouta a hledajícího záchranu: „Ještě jsem nezmáčkl hodiny.“ Zcela v klidu jsem odvětil, že o tom vím. Zahrál někde něco asi za šest bodů. Náskok jsem nezvyšoval, ale on ho snížit také nedokázal. Ke konci partie jsem jej zahnal do časové tísně a velmi velmi pozdě zahrál EF za šest bodů a hodiny zmáčkl až po jejich doznění. Věděl jsem, že mi nahrál na ztrojnásobené FÍ za 21, ale chtěl jsem ho podusit a zjistit, jak moc hraje férově. Řekl jsem tedy, že ten tah zahrál pozdě. Bránil se, že ne. Krátce trvající dohady jsem ukončil slovy: Tak dobře. To nemá cenu se tady dohadovat. Ale mám to u Vás schovaný. FÍ 21.“ A spustil mu čas. Ke konci můj náskok stahoval, ale vítězství jsem si pohlídal. Po partii jsem mu opět obě situace připomněl a řekl, že doufám, že teď už ta křivda (mimochodem vlastně neoprávněná – mohl si za to tehdy sám) je zapomenuta. Ani jsem nerozuměl, co odpověděl. Petr Vetešník, který byl po druhém kole druhý navrhoval Romaně Ličkové (ta vedla), aby ohlásili, že v objektu je bomba a zařídili předčasné ukončení turnaje. K této iniciativě jsem byl ochotný se připojit. Stále jsem držel desáté místo. Miroslav Muroň uhrál v partii s Monikou Koupilovou 507 bodů. Přesto to neměl být rekord turnaje.

            Karel Sikora. Seděli jsme na druhém stole. Na trojce seděl Milan. Na pětce Dáša. Tři Poškoláci na prvních pěti stolech. A proti nim tři Pavouci. Proti Milanovi Romana Ličková, proti Dáše Martina Nohavicová. Prohodil jsem, že si nepřeju aby Pavouci prohráli, ale že chci aby Poškoláci vyhráli. Ostatním Pavoukům, kteří se na čele vyrojili (Jarek, Petr Vetešník) jsem však vítězství přál dokonce i nahlas, neboť jsem měl ještě v živé paměti brněnský turnaj (viz výše). A už se začalo. Vybudoval jsem si náskok a čekal, kdy mi přilítne bingo. Že přilítne jsem vytušil. Avšak i po něm jsem byl stále ve hře. Snad jsem i znovu získal vedení. Když přilítlo druhé bingo (opět se žolíkem), bylo definitivně rozhodnuto. Nakonec jsem se nevydrápal ani na tři stovky. Katka Rusá neúspěšně atakovala nejlepší Muroňovo skóre v partii a udělala „jen“ 505 bodů.

        Z Honzy Kovaříka jsem měl respekt, však jeho kvality znám dobře z poškoláckých turnajů. Začínal a prvním tahem mě velmi překvapil a zaskočil, ale potěšil. Zahrál UTÁ(P)Í a za 18 bodů se zbavil žolíka. Pochopil jsem, že to je asi proto, že má přebytek samohlásek, ale byla to hrubá chyba. Přesto si Honza vybudoval zhruba třicet bodů náskoku. V momentě, kdy jsem ho dohnal a připravoval trhák, položil druhého žolíka za 30 bodů. Tím mi ještě na chvíli odskočil. Avšak opět jsem ho dohnal, získal mírný náskok a do závěru jsem si věřil. A i díky odškrtaným písmenům jsem ho také zvládnul lépe. Trápící se Jiřina Lehká uhrála první bod s Ivanem Růžičkou.

        Partie s Martinou Nohavicovou měla dlouho vyrovnaný průběh. Tedy Martina mírně vedla. Poté mi na desku začala skládat bingo a docela mě zaskočilo, že bylo čisté. To ještě znamenalo jednoho žolíka v pytlíku. Jednoho jsem měl já. Měl jsem na ruce PYKAJÍC, ale nebylo kam. Ještě několikrát jsem měl bingo a nevěděl kam s ním, až jsem nalezl ODVOD(Ů)M. Martina si však tah předtím nahrála na trojnásobek a teď tam položila NEHL(E)Ď za cca 46 bodů. A právě o tento počet vedla. To už stáhnout nešlo. Škoda, pěkná partie. Jarda Kodym remízoval s Danou Pokornou. Dáše Rusé nestačilo v partii sourozenců proti Milanovi ani velmi kvalitních 360 bodů. Romana Ličková porazila Jarka, svého klubového předsedu, o jediný bod a usadila se na čele spolu s Pavlem Žibřidem.

            Jejich vzájemnou partii vyhrála Romana a šla do vedení. I Michal Sikora mi stejně jako jeho tatík položil žolíkové bingo a i proti němu jsem se ještě dostal znovu do vedení. Jenže squadra v mém zásobníku nebyla příliš pěkná. A s tahy kolem 16 bodů se nedá držet s Michalem krok. Avšak na výměnu to zase nebylo. Ke konci jsem zkusil hrát na prémii. Na rozdíl od partie s jeho tatíkem mi totiž aspoň jeden žolík přišel. Prohrál jsem asi o třicet bodů a pocit z partie měl rozporuplný. Dělal jsem sice co jsem mohl, ale určitě jsem mohl hrát v určitých chvílích jinak. Je otázka zda lépe. Dáša Rusá měla poškolácký souboj s Evou Bartošovou celou dobu pod kontrolou a mohla si dovolit nahrát Evě na trojnásobek. Ona na něj šla, ale druhým koncem slova obsadila druhý trojnásobek a své bingo tak z devítinásobila. OSLOVUJE za asi 130 bodů bylo rekordem turnaje, avšak Dáša ještě vedla. Eva však dobrala jediné písmeno – Ž a udala ho za 14 bodů, zavřela a na odečet vyhrála. Dáša se ocitla v nepříjemné pozici. Ze skóre 2:0 se i díky dvěma Poškolákům dostala na 2:4. Ani já na tom nebyl nejlíp. Chtěl – li jsem skóre 6:3, tak jsem nesměl zaváhat. A skóre 5:4 v současné době mnoho neznamená. Maminka uhrála první bod, když porazila Ivana Růžičku. Milan nasázel Ondřeji Janovičovi tři binga.

            Romanu Ličkovou nezastavil ani Martin Kuča. Pavel Žibřid porazil Katku Rusou a byl jediný, kdo ztrácel na Romanu jediný bod. Maminka zvítězila na odečet nad trápící se Jiřinou o 2 body. Čekala mě Eva. Dáša jí poradila, aby mi taky dala devítinásobek, to prý je způsob, jak mě porazit. V partii mi sedlo úplně všechno. Vedl jsem asi o stovku a přidal bingo. Bingem mi Eva ihned odpověděla a žolíci už byli pryč, a tak rozhodující moment partie přišel ve chvíli, kdy jsem Evě dal možnost položit devítinásobek a ona ji nevyužila. Skóre 420:288 bylo pro Evu kruté, ale takovou partii prostě vyhrát nemohla.

            Ještě krutější porážku jsem připravil Lanďákovi. Za vyrovnaného stavu jsem mu položil bingo na trojnásobek. Poté se zřejmě snažil hrát na bingo taky a já tak tah, co tah získával asi 10 bodů, až se skóre vyšplhalo na 433:295. Romanu Ličkovou zastavil Karel Sikora a Pavel Žibřid se tak na ní opět dotáhl.

            V posledním kole pak však zaváhal s Michalem Sikorou. Naopak Romana Ličková v partii s Martinou nezaváhala a došla si pro vítězství v turnaji. A právě jí patří slova z nadpisu tohoto komentáře. Poslední dvě výhry (hlavně ta s Lanďákem) mě velmi povzbudily, ačkoli jsem moc dobře věděl, že pokud nyní prohraju, tak byly úplně zbytečné. A v euforii minulých partií jsem nastoupil i proti Pavlu Vojáčkovi. Položil jsem zečtyřnásobené bingo a vedl o hodně. Pak jsem měl na ruce čisté NEMÝTÍM, ale nebylo nikde místo, tak jsem se musel spokojit s MÝTÍME za 44.  Pak jsem měl na ruce čisté VYKOUŘI. Jenže L, T, ani V na desce nebyly vhodně umístěné. A partie se začala lámat: VYKUŘ+VÚDŮ. Sakra, ono je VÚDÚ psané takhle? Asi jo, když mi to neuznali. A tah na to dal na trojnásobek bingo Pavel. Vedl asi o 60 bodů a já se rozhodl jít do rizika. Protože to co jsem mohl ztratit prohrou třeba o 120 (oproti současným 60) bodů se nedalo porovnávat s tím, co jsem mohl získat, kdybych ještě vyhrál. Několikrát jsem měl na ruce kvalitní slova, která by mě vrátila do hry, jenže Pavel zahrál závěr partie zkušeně. Zabíjel všechna místa, kde byla možnost vysokého výdělku a touto silně defenzivní taktikou mi nedal šanci. Přesto jsme se součtem velmi přiblížili osmi stovkám. Zase pěkná partie. Já si ani nemůžu stěžovat tři z mých proher (kromě té s Karlem Sikorou) byly pěkné partie a žolíci v nich byli vyrovnaní. A já je nezvládl. A tak jsem měl tu partii rozehranou! A pak jedna chyba a troška smůly a všechno je v háji! Eva prohrála v rekordní partii dne s Robertem Vlkem 320:536. Vlk tak uhrál nejvyšší skóre a šlo i o nejvyšší součet.

            Poškolákům se celkově vzato moc nedařilo. Pro mě ani pro Milana nemůže být skóre 5:4 úspěchem. Eva a Renata asi také pomýšlely na víc než na 3:6. Celkem spokojená může být Dáša se skóre 5:4 i moje maminka s cennými dvěmi body. K hořkému konci a tričku jako ceně pro posledního hráče se protrápila Jiřina. Hodně partií přitom ztratila nešťastně až v závěru. S mojí matinkou o 2 body, s Míšou Marečkovou o 6, s Ivetou Vondrátovou o 7, s Jardou Buksou a Pavlem Podbrdským o 20 a v posledním kole s Renatou o necelých třicet. Tato smůla ji neopustila ani na lize, kde také dvakrát ztratila partii až v samém závěru. Holt pytlík je vůl.

            Večer jsme Já, Milan a Eva zašli do hospody k Zelenému drakovi a sledovali projekci skvělého utkání našich s Nizozemci (ostatní o fotbal nestáli – jejich chyba). Eva prokládala utkání duchaplnými dotazy. Nejvíc ji však dráždilo, jak fotbalisti ničí trávník, hlavně když vykopli nějaký drn. Shodli jsme se, že by je na hřiště radši ani neměli pouštět. Jenže to by museli dělat něco jiného. Třeba hrát scrabble. Tím by se však zase neuživili. Navíc takový Karel Poborský, nebo Pavel Nedvěd by nehráli na sebe, ale partii rozehrávali a nahrávali. Jenže ne spoluhráčům jako ve fotbale, ale soupeři. Ale ještě, že se věnujou fotbalu, protože třeba takový Milan Baroš by se se svým útočným pojetím a tahem na branku dostal určitě i na mistrovství republiky. Ale protože hraje fotbal, tak tam bude o místo navíc. Pokusím se abych ho urval třeba já. K tomu si ale budu muset vzít Baroše za příklad.

Výsledky Poškoláků na litoměřickém turnaji:

Výsledky přespolních na litoměřickém turnaji: