(Luboš Tlučhuba Vencl)
Tak jsem se poprvé vydal do na turnaj do Pardubic. Scrabblovou premiéru Pardubice zažily již loni, když se v rámci původně pouze šachového festivalu Czech open (největšího u nás) uspořádal první zkušební turnaj. Tehdy jsem už měl bohužel naplánované prázdniny jinak, a tak jsem se turnaje nezúčastnil, přestože se konal v pro mě téměř domácím městě. Ano, město perníku, Velké Pardubické, Zlaté Přilby, hokeje a také šachů (Pardubice jsou – nebo aspoň byly - spolu s Prahou jediným městem v němž jsou dvě extraligová družstva), je městem, kde jsem (vyjma Prahy) nejčastěji a kde mám polovinu příbuzenstva. Premiéru jsem si tak odbyl až letos a ukončovala můj prázdninový pobyt ve východních Čechách.
A jaký byl? První jeho část nic moc. Počasí bylo hnusné, neboli řečí podivně optimistických meteorologů: průměrné. A tak jsem vždy, když se zdálo, že by aspoň chvíli mohlo svítit sluníčko (v průměru hodina denně) roztáhl deku na babiččině zahradě a jal se opalovat. Z toho jsem většinou nic neměl, protože mě s železnou vytrvalostí otravovaly mouchy a jiný hmyz. A to nemluvím o tom, že když si daly pohov, tak sluníčko zakryl mrak. Takže dovolená byla z větší části pracovní. Asi před dvěma lety se východními Čechy přehnala větrná smršť a nevynechala ani jeden hektar babiččina lesa. A klacky a klády z něj ještě leží babičce na dvorku. Od sousedů jsme tedy půjčili cirkulárku. Tatík řezal a já mu vozil klacky a klády a odvážel polínka. Co chvíli se nám velmi nízko nad hlavou přehnaly grippeny (teda já nevím, možná to byly migy, efšestnáctky, či efsedmnáctky, fakt se v tom nevyznám). Ale moc bezpečí mi vzhledem k tomu, že jsem obeznámen s kvalitou vrtulníků, transportérů a jiných strojů české armády, nepřidaly. Když po třech dnech nebylo co řezat všiml jsem si pod cirkulárkou takové hromady pilin, že jsem honem kontroloval jestli jsem si nerozsekl hlavu a nevysypal se mi tam její obsah. Zjištění, že tomu tak není bylo. spolu s faktem, že mi na hlavě nepřistál ani jedinný grippen České armády, jediným pozitivním výsledkem první části mé východočeské dovolené.
Druhou částí byl scrabblový víkend. Ještě v týdnu před ním jsem si sjel do Pardubic (cca 10 km) na kole pro propisovací papír, který jsem zavedl jako novinku, která mi má do budoucna pomoci ještě vylepšit mé výkony. Víkend začal pátečním sedmikolovým bleskovým turnajem. Bylo to 16. července, tedy v den kdy jsem měl svátek. Rozhodl jsem se, že své soupeře budu uplácet dílky čokolády a překecávat je, ať mě nechají vyhrát. Blicky se hrály na šachové hodiny na 9 minut pro každého na partii a zapisovaly se jen body. Toto rychlé tempo, které neumožňuje hráčům příliš přemýšlet mi svědčilo, protože koneckonců ani tak moc přemýšlet neumím. Ve třetím kole jsem nějakým zázrakem porazil Michala Sikoru. Ve čtvrtém kole mě nechal vyhrát i Jarda Buksa, když velkoryse přehlédl přípojku I ke slovu LEXŮM. V tu chvíli se do hry vložila děvečka pro všechno – Petr Vetešník se slovy: „Prosím vás, já vím, že jsem říkal, že má Vencl dneska svátek, ale nenechte ho vyhrát.“ A Martin Kuča ho poslechl a vyhrát mě nenechal. V posledním kole šlo v mojí partii s Ivetou Vondrátovou o přímý souboj o druhé místo za Máťou. A dvoužolíkové bingo jsem nakonec smazat nedokázal. Odhadoval jsem že spadnu na 5. místo, to byl můj cíl. Nějak záhadně jsem se dostal i před Jardu Buksu. Čtvrté místo je skvělé. Přesto jsem se při pohledu na pořadí (1.M.Kuča, 2.I.Vondrátová, 3.M.Sikora, 4.L.Vencl) nemohl zbavit pocitu, že se Iveta cpe tam kam nepatří, tedy mezi nás mladé, dravé a perspektivní scrabblisty. Už jsme se dohodli, že dáme návrh, aby byla tímto způsobem nadále hrána kvalifikace. Ostře proti se zatím staví Karel Sikora. Pověřil jsem Michala, že má pro sebe získat pro příští sněm hlasy Pavučiny.
Na nocleh jsme se odebrali k mé tetičce. Moc jsem se nevyspal. To u mě bývá dobré znamení. V prvních kolech sobotní části sedmnáctikolového maratónu si vedl skvěle Josef Grosskopf. V prvním kole porazil Milenu Filipovou, v druhém Janu Vackovou a ve třetím mě. Po jeho dvoužolíkovém bingu byl sice stav vyrovnaný, ale v závěru mu přišly lepší písmena.
V pátém kole jsem někde v půlce partie po dlouhé lopotné námaze dohnal náskok Lenky Nohavicové, aby mi v zápětí přilétlo bingo. Před mým posledním tahem jsem prohrával o 23 bodů. Spočítal jsem si však, že v zásobníku jich má deset a že šestibodový tah mi bude stačit na výhru o 3 body.
Potom mě za pomoci dvou hrubé síly dvou prémií udolal Pavel Žibřid. Na vedlejší desce nasolil Jirka Kamín Martinu Sobalovi tři prémie a ještě jedno slovo za sedmdesát bodů. Přesto nevyhrál nijak zdrcujícím rozdílem cca: 440:360. Na první desce porazil Karel Sikora Romanu Ličkovou a osamostatnil se tak na čele bez ztráty bodu.
Hned kolo po té však prohrál s Pavlem Žibřidem. A dohnala se tak na něj čtyřčlenná skupina pronásledovatelů.
V osmém kole jsem sehrál nádhernou partii s Jardou Kodymem. Tahy šly pod 20 jen tehdy, šlo - li o „zbavovačky“ nebo nahrávky na něco lepšího, ale i tak jich bylo jen velmi málo. Do závěru jsme si oba ponechali žolíčka. Když zbývalo v pytlíku jediné písmeno, měl jsem v zásobníku P, L, C, N, Ž, K a onoho žolíčka. Nalezl jsem volné Á a zahrál slovo ŽÁK. Poslední písmeno v pytlíku byla naštěstí samohláska – U. A na desce bylo akorát šest volných polí pro slovo PL(Á)CNU. Díky tomuto rychlému zavření jsem zvítězil. Výsledek 299:291 sice naznačuje špatnou partii, ale je především důsledkem toho, že jsme odehráli jen necelých 14 tahů, což dělá průměr přes 20 bodů na tah. Jo! Tenhle skalp mě opravdu těší!
Na konci dne už byl Karel Sikora znovu v čele osamocený. Nikdo jiný osm bodů z devíti partií uhrát nedokázal.
Všichni účastníci celého festivalu byli pozváni na společenský večer na pardubickém koupališti. Na programu byla živá country kapela, pečené selátko a taky případné noční – večerní koupání. A kdo nepřišel může jen litovat. S Martinem Hrubým, Katkou a jejím přítelem Filipem jsme se usadili ke stolu Pavouků a dali si kousek selátka. Po chvíli se utvořila skupina kolem Roberta Vlka a Michala Sikory, která se rozhodla otestovat místní vodu. Přidali se ještě Jindra Sikora a Marián Viochna a já. Zatímco oni nebyli na tuto eventualitu připraveni a šli do vody v šortkách, já měl při sobě díky tomu, že jsem zde byl na dovolené plavky. Voda byla skvělá. Byla mokrá, zpočátku sice trochu studená, ale posléze přijatelná. Nádherně jsme si zaplavali. Já jsem se rozhodl zkusit plavat proti uměle vytvořenému proudu, ale po chvíli jsem to vzdal. A usoudil, stejně jako Michal a Jindra Sikoři, že lepší bude vzít to z druhé strany a mít alespoň jednou v životě pocit, že plavu rychle. Pak jsme se ještě vydali na skokanské můstky a skočili si pár šipek. No, jsou sice lidé, kteří tvrdí, že scrabble hrát neumím, ale ať už mají pravdu, či nikoli, faktem zůstává že v něm mám větší šance než ve skocích do vody. I kdyby se konaly jen mezi scrabblisty. Brzy poté jsme z vody vylezli. Původně mělo být toto koupání předehrou a přípravou na tobogán, ale nakonec nebyla chuť se na něj vydat. Když jsme se vrátili ke stolu, nebyla u něj už Katka se svým partnerem, kteří to roztáčeli na parketu. Kromě nich se na parketu nejčastěji pohybovali Iveta Vondrátová a Martin Vacek. A ačkoli všichni tančili skvěle, jen Katka s Filipem se po parketu pohybovali opravdu s elegancí a bravurou, radost pohledět. Kdosi vytáhl scrabble – karty, novinku, kterou Mattel dal ČASu k otestování a ČAS ji dal k otestování do klubů. Hrála celá vodní sestava, kromě Mariána, navíc se přidala Romana Ličková. Ta zvítězila, když se zavřením bingem a přičtením bodů nás všech dostala na z posledního na první místo. Já jsem si Pavouky nechtěl znepřátelit, a tak radši zůstal poslední sám a doufal, že zítra je seřežu. Pak jsem se střídavě věnoval sledování dění na parketu a sledování šachových blicek. Náhle jsem zpozoroval, že se celá Pavučina až na Michala Sikoru zvedá od stolu: „Kam jdou?“ „Jola a Romana se jdou koupat. Ostatní se jdou dívat. A mě nechali hlídat věci. Jestli chceš vidět Romanu ve spodním prádle, tak máš možnost.“ „Ale snad ani ne.“ Když mě však během minuty nenapadlo jediné konverzační téma, tak jsem si řekl, že tu přece nebudu jen tak sedět a mlčet. „Tak já se teda jdu na tu Romanu kouknout.“ Když jsem se přidal ke zbytku pánské společnosti, byly baby už ve vodě a od nás se vzdalovaly. Asi po 10 minutách se Romana na chvíli vynořila a říkala něco o tom aby je s Jolou potom Marián vyfotil. Karel Sikora se ji snažil přilákat blíž slovy: „Romano, máš tady u nás brýle.“, ale opět se zanořila. Ke druhému vynoření, tentokrát obou koupajících se došlo asi po dalších 10 minutách. Opět Karel volal: „Romano, máš tady brýle.“ Opět Romana nereagovala a opět se obě nymfy zanořily. Dalších deset minut se už nikomu z mužské části publika čekat nechtělo. Přesto to nebyla podívaná ani trochu marná. Těžko porovnávat, zda byl hezčí pohled na elegantní pohyby oblečené Katky na parketu, či na ladné křivky Romany v plavkách. Ideální pohled asi bylo, kdybychom mohli na parketu sledovat elegantní pohyby obou jen do plavek oblečených slečen. To by určitě přivítal i chudák Míša Sikora, který se na Romanu nemohl jít podívat, protože hlídal věci. Pavouci byli první kdo, to zabalil. Na kutě se odebrali kolem jedenácté. Teda já vydržel jen o půl hodiny déle, ale byl jsem přesvědčen, že mám ještě sečkat do nového dne ostatní zůstali ještě déle.
Opět jsem se nevyspal. Podle budíku jsem v kuse spal nejdéle 2 hodiny mezi pátou a sedmou hodinou. A zprvu se nezdálo, že by se mělo potvrdit, že mi to po špatném spánku jde. Porazil jsem sice v upachtěné partii Jindru Voráčkovou.
A dokonce jsem měl na lopatě i Romanu Ličkovou, jenže BOXem za 47 mi zasadila těžký knockout. No, těžký... O 10 bodů vyhrála. Tahle partie mě z celého víkendu mrzí nejvíc: špičkový soupeř, měl jsem ho na lopatě a smolně jsem prohrál. Romana mi pak prozradila perličku. Rozdělila si v zásobníku, jaká písmena chce měnit, poté ji rozhodil jeden z diváků a ona vyměnila ta písmena, co si chtěla nechat a nechala si ta, co chtěla měnit.
Lekci z taktiky mi předvedl hned v následující partii Martin Sobala. Do závěru jsme šli za téměř vyrovnaného stavu, za což jsem vděčil zejména čistému bingu. Oba jsme ještě třímali žolíka. Mohl jsem dát OPĚNO(U) za nějakých 42 bodů, ale řekl jsem si, že mi tam nevleze a troufnul jsem si položit riskantní ČOPOVANĚ. Martin se zeptal, zda doberu. „No... jo... je jich tam pět.“ „Tak ti to uznám. NEZVRTEJ.“ A zavřel bingem a vyhrál. A mohlo mu být a asi mu taky bylo jedno, že ČOPOVANĚ je nesmysl.
Pak jsem opět vyhrál v další upachtěné partii jakýmsi Petrem Vejchodou. Po tomto, tedy třináctém kole došlo na čele k další důležité události. Karel Sikora zvýšil svůj náskok před nejbližšími pronásledovateli na 2 body. Z této vzdálenosti mu na záda hleděli Saša a Jarda Buksa. Ostatní hráči už Karlova záda ani neviděli.
Po celou dobu turnaje jsem se hecoval s Jirkou Kamínem. To začalo mou drzou hláškou, že nechápu, jak tak mizernej hráč jako on může být na žebříčku přede mnou. Říkal jsem, že jsem přišel na tři možnosti: „Buď nejsi mizernej hráč – to odmítám, nebo je špatnej, žebříček – to odmítám, nebo jsem mizernej taky – to si odmítám připustit.“ Jirka jednoznačně souhlasil s tím, že jsme oba mizerní. Hecování pokračovalo vždy, když jsme seděli vedle sebe, což bylo často. Byli-li jsme někde kolem 5. stolu říkali jsme si: „Zase se cpem tam, kam nepatříme.“ Pokud jsme byli odsunuti zhruba tak ke 13. stolu, tak jsme si říkali: „Jo, teď jsme konečně tam, kam patříme.“ A prohecovali jsme se až k vzájemné partii na 10. stole. Tuto situaci jsem komentoval jako souboj o to, kdo se bude cpát tam, kam nepatří. Vzápětí poté co jsem položil neplatné slovo, položil Jirka platné bingo. Jenže pak jsem nasadil drtivé tempo a Jirku přejel tak, že ani jeden z nás nevěděl jak. Prostě mi začala písmenka chodit nádherně a nasadil jsem pořádné tempo, jímž jsem Jirku dohnal. A zatímco já v tempu nepolevil, Jirkovi se nepodařilo to pravé tempo chytit.
A čekal mě na druhém prkně skvěle hrající Jarda Buksa. K této partii jsem přicházel se stejně rozporuplnými pocity, jako k partii s Jirkou. Oba jsem totiž v poslední době porazil asi čtyřikrát v řadě, takže jsem si věřil, ale zase jsem si říkal, že ty sérii musí jednou skončit. Vybudoval jsem si větší náskok. Jarda začal hrát na prémii. Vybudoval jsem si velký náskok – 120 bodů. Jarda dal bingo a prohrával o 40. A po pár tazích jsem vedl již jen o 15 bodů. Jenže Jarda musel hrát na body zatímco já mohl hrát „zbavovačky“ a díky protříděnějšímu zásobníku jsem jej odrazil zpět na těch 40 bodů. Ovšem nejdůležitější moment partie přišel možná již v 1. tahu, kdy Jarda položil místo slova SRNCI slovo SNRCI a já mu ho nekompromisně smetl. Ale všechna čest, až do poslední chvíle se tvářil, že jsem mu skočil na špek a „velmi“ se podivoval, když nám běžec oznámil, že toto slovo neplatí. V průběhu této partie se kus od nás pořádně hádali bridgisté (hrají dvoučlenné týmy a jeden zjevně nadával svému kolegovi, jak strašně tu partii pos... Málem si dali do huby) Když hádka skončila přešli k vyhlašování výsledků. Docela mě rušili a několikrát jsem byl v pokušení je okřiknout, jenže pak jsem si vždy uvědomil, že vedu, že Jarda je větší nervák, než já, že ho ruší víc, než mě, a že by i díky nim na to bingo přijít nemusel. Martin Kuča porazil Karla Sikoru. Ovšem situace na čele se nezměnila, protože největší Karlovi soupeři prohráli také. Jarda se mnou, Saša s Radimem.
Vyhrál jsem tedy a bylo mi jasné, že jdu na Karla. Martin Sobala i Michal Sikora měli o bod méně a nikdo jiný tam, s kým Karel ještě nehrál, tam nebyl. Pak mě někdo upozornil, že je tam ještě Jindra. Ta byla výše nasazená a na mě tak zbyl Radim. Celkem jsem si věřil. Nádherná partie. Oba jsem hráli tahy kolem 25 bodů. Pak dal čisté bingo, na nějž jsem mu hned vzáětí odpověděl také čistým bingem. Nevydržel čekat na další bingo a svého žolíka dal do ŠEJDÍŘe za nějakých 36 bodů. Jenže mi nahrál na trojku, takže díky žolíkovi nahnal asi jen 6 bodů. Do závěru jsem šel s lepšími písmeny, s jeho odškrtanými písmeny a asi s 20 body náskoku. Radim měl sice i druhého žolíka, ale ten už mu pomoct nemohl.
Teď už mě musel čekat Karel a už opravdu nebyl, kdo by mě od něj odvrátil. Avšak zas tak moc mi to nevadilo. Jedenáctým bodem v partii s Radimem jsem si splnil cíl. Karel už byl taky jasným vítězem. A tak jsem prohlašoval, že to může být krásná partie, když už máme oba splněno. V duchu jsem však myslel na Řecko. Z fotbalového EURA jsem si totiž vzal ponaučení, že když víte, že na to nemáte, tak nemůžete hrát s lepším soupeřem otevřenou partii, naopak je možné prosadit se defenzívou. A i když jsem měl splněno, tak jsem věděl, že výhra by mě mohla posunout hóóódně vysoko. A věděl jsem taky, že vysoká prohra by mě mohla poslat hodně nízko. Karel položil bingo a vedl asi o 80 bodů. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak ucpaná pozice je, a že nyní to pro mě moc výhodné není. Začal jsem náskok snižovat: 70 bodů, 55, 50, Karel mění, já hraju třicítku, 20 bodů. Náhle mi dochází, že Karel měnit neměl, že bylo v pytlíku jen šest písmen. Přesto si výměnou moc nepomohl a mě došlá písmena příliš nevadila. Avšak kdoví, jak by se partie vyvíjela, kdybych mu výměnu zprotestoval. Takhle řekl jen: „Nešlo měnit? Sorry.“ A já mohl říct pouze: „To nic. Měl jsem si toho všimnout předtím.“ Můj nápor Karel zbrzdil díky druhému žolíku. Nakonec mi zůstalo v zásobníku S a já věděl, že mi zavření SI za 3 body nebude stačit. Náhle můj pohled padl na jedno pole. Musel jsem to zkusit, ač jsem věděl, že pravděpodobnost, že slovo bude platit je tak 30%. SEX a SOPĚN 19 bodů. Běžec odběhl, já pohlédl na partiář a zjistil, že jestli to platí, tak bude remíza. Běžec mě utvrdil, že nebude remíza. Škoda.
Co říci závěrem? Karel Sikora odskočil celému zbytku světa o 2 body (i když taky měl 25 žolíků ze 34 možných). Skvěle si vedl Martin Hrubý, který skončil s bilancí 10:7 na nádherném 22.místě. Mě velmi potěšilo, že jsem sehrál tři vyrovnané (byť nakonec prohrané) partie s Pavouky, kteří mě v minulých partiích řezali. Velmi mě také těší skalp Jardy Kodyma. Skoro mám pocit, že mě víc těší to, jaké jsem předvedl výkony, než to, kolikátý jsem skončil (desáté místo), ale mezi námi... přece jen těch 26 kvalifikačních bodů je 26 bodů, zatímco jen za své výkony se ještě nikdy nikdo na MR nedostal. Takovýto výsledek jsem po minulých nemastných neslaných výkonech velmi potřeboval.
Ovšem nejvíc ze všeho mě těší to, že mohu říct, že jsem V POSLEDNÍM KOLE hrál, NA PRVNÍM STOLE. A to jsem nedávno u Poškoláků hrál v posledním kole na posledním stole. Vždyť to pořád říkám, že Poškolácké turnaje jsou kvalitnější, než republikové.