(Milan Kuděj, Luboš Tlučhuba Vencl)
Původně jsem chtěl celý tento komentář k pražskému turnaji nazvat BIG JOHN A BORGHIA PODRUHÉ, ale nakonec jsem si řekl, že by to mohl leckterý hráč vzít už jako provokaci a tak nakonec předkládám název přesně symbolizující tenhle krásný víkend. Po pátém místě v Kladně jsem si říkal, že umístění v desítce by bylo opět velice dobrým počinkem, no a nakonec to skončilo ještě lépe. Tuším, že vás leckoho napadla otázka, jak to že ten tlusťoch zase vyhrál, ale na tu vám asi spolehlivě neodpovím. Já to totiž také nevím! Když pátrám po příčině, napadá mě hlavně slovo štěstí. Vždyť já za celý turnaj neměl nějakou tu krizovou chvilku, kdy najednou narychlo nevíte co položit a nakonec na desku fláknete tu nejhorší možnou variantu a pak si rvete vlasy, jak jste ten tah pohnojili. Že by za tím byla spousta sehraných partií na herně? Další na řadě je věc, kterou spousta lidí nechápe. Jestli se totiž nemýlím, tak jsem zase turnaj odehrál bez jediné výměny. Inu přepis Blexu asi nese také nějaké ovoce. Když já tak nerad měním (v neděli jsem na lize jednou vyměnil – a hádejte – jediná prohra). Další fakt, za celý turnaj jsem jedinkrát slyšel při hře zvuk oznamující konec partie a začátek dohrávky. Já, který vždy odcházím od partií mezi posledními. Může za to snad velký počet minutovek, který jsem v poslední době experimentálně odehrál, abych věděl, co to se mnou udělá? Nevím. Zkrátka asi od všeho drobet. Nebo to prostě mým soupeřům jen nechodilo. Tak si vyberte, já tu pravou příčinu fakt nevím. Ambice jsem před pražským turnajem měl velmi vysoké. Na desítku jsem chtěl dosáhnout určitě a nebránil se něčemu víc. Trošku mě zchladil klubový úterek, během nějž jsem dostal pěkně přes čumák (ještě že nebyl turnaj: Kodymová – Vencl 315:278, Vencl – D. Rusá 316:421, Škvrna – Vencl 226:366, Vencl – Lančová 358:377), a i přesto, že jsem určitě stále chtěl desítku, řekl jsem si, že půjdu partii od partie a uvidíme, jak to dopadne.
Po velice vydařeném pátku, kdy jsem cestoval po všech čertech a čerticích, jsem teprve kolem večerní desáté hodiny odpískal hektický týden. Během něho jsem stihl odehrát jen několik málo partií na herně, absolvovat několik rodinných oslav a sám jsem byl zvědav jak všechno o víkendu scrabblově dopadne. Každopádně bylo jasné jedno, na scrabble jsem byl jaksepatří natěšen. No, a když k tomu ještě konečně Kateřina Neumannová dosáhla na to kýžené zlato, hned bylo tepleji u srdíčka. Vůbec to byl zajímavý závod. My na škole navíc měli pravidelnou měsíční pedagogickou radu a musím dodat, že asi nejrychlejší v dějinách učiliště. Začínala totiž, když byla Káča 10 kilometrů před cílem a končila, když závodnicím scházely poslední dva kilometry. Každý podal svůj befél o třídách jak nejrychleji mohl, nikoho neudivilo, že moji vyhlášení rošťáci najednou nemají žádné kázeňské problémy a celé jednání rychle spělo ke konci. Zástupce i ředitel viditelně nervózně poposedávali a tak když nakonec dostal ředitel své obvyklé slovo už k provozním věcem, zazněla jen věta, za kterou mu většina osazenstva byla neskonale vděčná: „Vážení, mám toho k vám opravdu hodně, ale dneska ne!“ Následoval bleskový úprk k nejbližší televizi a tak jsem si společně s ostatními mohl vychutnat Kačenčin nádherný zlatý finiš pěkně naživo. A jsem hrozně rád, protože jsou prostě chvíle, na které se nezapomíná. Sice jsem přes ryk a halas okolo vůbec neslyšel tak emotivní komentář dua Kocumová – Čapek, ale bylo mi jasné, že se ho dočkám při některém ze záznamů. Věděl jsem, že sice odpoledne přijdu díky cestě do Prahy o naše hokejové semifinále se Švédy, ale po téhle zlaté už mi to tak nějak bylo jedno. Vyrážel jsem s hřejivým pocitem u srdce, že se Neumannová přece jen za tu letitou dřinu dočkala zlaté satisfakce. Ani nevíte, jak já jí to přál. Ze zdánlivě jasné cesty se z toho nakonec vyvinulo pěkné bloudění, po kterém jsem konečně sehnal poslední zatoulaný dárek (digitální Sudoku) a nalezl duševní klid se vším všudy. Jen jsem musel nějakou tu delší chvíli strávit čekáním v autě, než ten krámek po přejímce zboží otevřou. Ale i tam bylo krásně teplo a útulno, a vlastně mi nic nechybělo. Chvílemi mě napadalo, jestli se mám vůbec vracet domů. Pouze ty zprávy z hokeje mohly být poněkud veselejší. Ale nemůže přece úplně všechno vycházet. Nakonec jsem ze zšeřelého Jižního Města přece jen odrazil a zamířil směr brdské hvozdy. V příjemně vytopeném autě jsem už tušil, že je vše jak má být a dokonce ještě něco i navíc.
Sobotní cestu jsem jako vždy zahájil příliš brzy, nabral v Neumětelích Jiřinu Lehkou (Šemík nechtěl) a vyrazil k matičce Praze. Tam jsem posbíral Dášu s Kačkou (že jsem ji tam raději nenechal…), Milenu Lančovou (která v úterý tak senzačně sejmula Tlučhubu) a hurá na Černobílý Most. Kupodivu jsem díky skvělým navigátorkám nezamířil ani na Smíchov, ani na Brno jako loni, ale našel cestu napoprvé. Až u budovy Pramenu nás čekalo překvapení v podobě nové jednosměrky a tak alespoň nějaké vzrúšo (platné !!!). Vyhlídková jízda po místní čtvrti byla sice poučná, avšak poněkud dlouhá. A tak se ukázalo, že časové naplánování bylo docela přesné. U vchodu nás přivítala fronta jak za totáče na libové párky a tak jsem v poklidu mohl vyrazit kolem kuřáků před vchodem zpět k autu pro zapomenutý mobil. Huhlali něco o skleróze, a že mi pohyb prospěje, ale já věděl o své paměti své. Než se fronta u přihlašovacího stolu ztenčila, stihli jsme pokecat i s dalšími Poškoláky. Jak jinak než o nevinné hře se jménem scrabble… Díky neúčasti prvního hráče žebříčku Martina Sobaly a překvapivě i druhého hráče žebříku Martina Kuči bylo jasné, že budu turnaj začínat na prvním stole. A znáte to, mě když posadí k prvnímu stolu, tak se mi tam děsně líbí a vůbec se mi odtamtud nechce (:o).
Ale to už se při rekordním počtu 103 scrabblistů pomalu losovalo a páteční předběžný los zůstal zachován, což mi docela vyhovovalo. Čekala mě totiž Renata Volfová, která si na mě v poslední době moc nevěří, přestože je to hráčka, která už překvapila nejednoho hráče. Nakonec překvapila i mě, ale naštěstí ne scrabblově. Soutěžně hraju scrabble od roku 1995 a po těch letech jsem si myslel, že už mě prostě za stolem nemůže nic překvapit. Omyl, vážení!!! Renata to dokázala. Co se na prvním stole před začátkem partie odehrálo, možná nikdo kolem neviděl, ale já lapal po dechu ještě deset minut po začátku partie. Ale dobře mi tak, nemám si velkohubě pouštět hubu na špacír. Na druhou stranu vzhledem k tomu jak pro mne turnaj nakonec dopadl, tak to třeba byl ten hlavní impuls do celého dne. Jo já jsem neřekl, jak to bylo? Ale no tak vážení, to po mě nechtějte, nechte Big Johnovi také nějaké to sladké tajemství. Třeba vám to jednou ve scrabblovém důchodu prozradím. Tak se přihlaste v únorových dnech roku 2030.
Nesoustředěný a lapající po kyslíku jsem byl v úvodu prvního kola velice rád za jednoduchá písmena. Po dvou třicítkách mě navštívila obě hladká potěšení a symbolické NEDBALKY sice Renata rozbila svým tahem, ale čtyřnásobná BLUDIČKA (86) znamenala devadesátibodový náskok a zbytek partie už se odehrával pod tíhou tohoto náskoku. Výhra 397:292, běžný průběh partie, přesto na tuhle hru hodně dlouho nezapomenu. A hned v prvním kole čekala nelehká prověrka. Pravda, vyhnul jsem se původně v pátek nalosovánému Jiřímu Kracíkovi, jehož jsem považoval možná za nejsilnějšího soupeře z druhé poloviny pole, avšak Martina Jakubová hraje také kvalitně. Nezačal jsem špatně. Brzy jsem si získal 50 bodů náskoku a byl celkem v pohodě. Když pak přišlo čisté soupeřčino LEPTÁNI (78) a ještě byl v pytlíku jeden žolík (prvního jsem měl já), začal nervák. Martina mírný náskok ještě navýšila a vedla již o 30 bodů. Mezitím mi přišel i ten druhý žolda a já čul těžký, vyrovnaný závěr. Naštěstí přišly dvě Martininy chybky. Nejprve se VŽITÍ bála prodloužit eMkem a pak jí neprošlo MUFO. Nakonec jsem našel i to bingo a závěr dohrával již v pohodě.
Ve druhém kole mě čekala nebezpečná Hana Filipová, ale když jí nepřála písmenka, podařilo se mi rychle poodskočit díky ROSŤ a DOROSŤ. Odměnou za drzost pak bylo čisté LHANÝMA (68) vzápětí prodloužené na ULHANÝMA + JUGY (48). Náskok byl obrovský, drahá písmenka dál chodila a tak partie byla rychle rozhodnutá. Nakonec 437:307. Los druhého kola mě potěšil, věřil jsem, že s Radimem ten bod uhraju. Ve čtvrtém tahu pokládám S(L)IČNOST, vedu sice jen o necelých 30, ale říkám si, že to je celkem dobré. Z omylu mě Radim vyvádí velmi brzy – ihned odpovídá slovem AXILY (82). Když v dalším tahu přidává NEVLAJEM (66), tak mi dochází, že mám problém. Nakonec musím být rád za to, že neprohrávám o stovku. Tato prohra sice poněkud narušila mé plány, ale byl jsem celkem klidný. Pochopil jsem, že tohle je ta partie, která se prostě vyhrát nedala, a která v každém turnaji musí přijít. Teď šlo o to, neprohrát několik nejbližších partií svými chybami a vrátit se zpět na čelo.
Ve třetím kole započal můj soukromý souboj s týmem Paluby, kdy jsem postupně dostal čtyři hráče z tohoto klubu. První čekala Jana Vacková. Opět dobrý start, ve čtvrtém tahu prémie NENAVIJ (75) podpořené o pár tahů později zeměpisným UFSKÁ. V závěru přichází ještě příjemné NEVHOPKÁ (60) a vysokou výhrou 447:235 zadělávám na dobrý TurČas v turnaji. Na poslední chvíli jsem si ještě stihl pořádně umýt ruce po zparchantělé partii a už jsem usedal naproti Mariánovi. Partie to byla jako na houpačce. Po čtyřech tazích jsem vedl o 70 bodů, během dalších tří tahů to Marián stáhnul na 10 bodíků a v dalším průběhu partie jsem stihl skládat bingo a přitom navýšit rozdíl až na 90 bodů. Bingo jsem sice skládal, ale nesložil. Naopak Mariánovi se to zdařilo. Stáhnul mě jím však jen na 30 bodů a tento rozdíl se během posledních dvou tahů nezměnil.
V závěru předešlé partie ke stolu přišel Martin Vacek a svoji manželku Janu příliš nechválil. Nebylo to moc příjemné a tak si rarášek los trochu zašpásoval a poslal mi do čtvrtého kola právě jeho. A přišel můj první velký boj. Písmenka nechodila, přebytek samohlásek, a když jsem se konečně nachystal k výměně, tak Martin obětoval žolíka za 32 bodů a vedl o 41 bodů. Výměnu jsem si tím pádem rozmyslel, ze špatného zásobníku se postupně dostal i díky slovíčku VORAŘ a bodík po bodíku náskok stahoval. Nakonec jsem nečekaně dolosoval i žolíka a schylovalo se k taktickému závěru. S dobrými písmeny se nakonec drama nekonalo, ale pro mě tahle výhra 318:279 byla důležitá. Zvraty byly k vidění i v partii s Pavlem Vojáčkem. Po čtyřech tazích prohrávám o 30 bodů. V 11. tahu už o 30 bodů vedu, ale tuším z Pavlovy strany jakousi zradu. Během té stíhací jízda a nahánění rozdílu jsem ještě stihl připsat Pavlovi dva křížky, což se ukázalo být také velmi důležité. V 12. tahu však Pavel pokládá dvoužolíkové PŘETRV(A)(L) (61) a po mé dvacítkové odpovědi vede o 8 bodů. Partie je ucpaná a jako jediný slušný tah se jeví prodloužení namítaného OSAR na neplatné OSARA a nějaká ta kolmá slova. Když si uvědomuji, že tento risk (ač doufám, že uhnat si na OSARU krom druhého i třetí křížek, si Pavel riskovat netroufne) mi vynese jen 14 bodů, váhám. Rozhoduje to, že Pavel hraje jen 8 bodů. OSARA mi tedy prochází a stav je 310:310. Vím však, že musím zahrát závěr naprosto přesně, protože Pavel může využít výhody začínání. Nakonec se mi daří ještě mírný trhák díky slovu TZE. Vím však, že když Pavel zavře, prohraju. Pavel však nezavírá, naopak připisuje si třetí křížek a je rozhodnuto. Po partii říká, že tušil, že TZE platí, nebyl si však jistý a věděl, že jinak nevyhraje. Já naopak přiznávám svou drzost s OSARem. Jo! Tahle partie mě těší. Tu jsem si fakt užil. A teď oběd! Na Kladně mi to po něm začalo chodit.
Páté kolo a Kačka Rusá, která v listopadu na republice vystavila definitivní stopku mým myšlenkám na finále. Přes opatrný začátek se rychle dostávám díky prémii URAZILY (70). Jenže poté se písmenka snad zbláznila. I tak jsem hrál pořád nejsilnější možné tahy a i tak to nakonec nestačilo. Neteřinka Kateřinka si na závěr připravila žolíkové NEMOČ za 45, které koncovku rozhodlo. Loučím se tak s prvním stolem, ale chystám se na něj ještě vrátit. Tentokrát to tak úplně přesně nebylo. Proti Anně Rybínové jsem však byl po vepřu knedlu zelu spíš utlumen. Ano, pokládám v druhém tahu KŘIVI(L)O a čtyři tahy na to NE(Ř)EĎ (54), ale hraju nějak bez šťávy. Cítím, že to není ono. Soupeřka naopak hraje bravurně a dělá, co může. Stačí jí to jen na snížení na 30 bodů, ale tahle výhra mě netěší. Zároveň jsem definitivně pochopil, že pan TurČAS dnes mým přítelem nebude.
Pavel Podbrdský je velice silný protivník a co se týče přechodníků, tak asi nejlepší hráč v republice. A situace se nevyvíjí dobře. Pavel při mém zparchantělém zásobníku začíná slovem MĚĎNÝ (46) a po třech tazích prohrávám o 50. Jdu tedy do rizika a drahými slovy (10 tahů nejdu pod 21 bodů) s obrovskými nahrávkami náskok postupně stahuji, ale tuším, že soupeř už má žolíka. Toho nakonec obětuje do slova ORYXI (35), ale díky PIAFU ihned kontruji a po vynucené výměně jdu poprvé v partii do vedení. Pavel si trpělivě chystá bingo nebo žolíkový závěr, ale srabbleštěstík mi přeje. Čisté PACHOVÉ (73) mě vzdaluje o 87 bodů, ale zároveň dobírám pytlík a čekám dvě minuty na smrtelný ortel. Pavel skládá ze solidních písmen nejpravděpodobnější prémii ODPLAŠIT, jenže Novex je neúprosný a hlásí pro mě milosrdné a vítězné NENÍ!!! Odehrávám chuťovkové GANJ a důležitý bod je doma. Velice drahá výhra 368:276 v partii, kterou měl ve své moci soupeř. Svůj souboj s týmem Paluby jsem tak vyhrál v poměru 3:1. Doma jsem pak udělal slíbenou analýzu ohledně posledního tahu, a ačkoli WordMaster nalezl hned čtyři binga, ani jedno by nešlo umístit. Přesto vás o jedno z nich nemohu ochudit. Slovíčko ROTŠILDA by byl schopen zahrát jen WordMaster a Sobala (:o) Chybějící šťávu jsem zkusil dodat jabkem a povedlo se. Partii se Sašou jsem si užil a hrálo se mi skvěle. A byla to ta partie, která v každém turnaji také musí přijít, ta, která nejde prohrát. Začalo to už tím, když Saša zahrála ŠPEHE a cestou k notebooku mě pobavila slovy „No, já jsem to zkusila skloňovat…“, stále nechápala, ještě při naťukávání do slovníku věřila: „No sama jsem zvědavá…“ Kupodivu na nás zahalasil: „Eééé.“ Posléze pak Saša skládala bingo, ale složil jsem jej já. Odpovědí na to mi byla její oběť žolíka „jen“ 48. To byla ideální situace. Žolíci jsou pryč, vedu o 50 a jsem na tahu. Přidal jsem si ještě dvě čtyřicítky, využil nahrávek, které mi Saša připravovala, a vyhrál nakonec o 120. Dostal jsem se tedy na 5:1, což byla taková má původní představa. Problém byl jen v tom, že jsem věděl, že při mém mizerném Turčasu budu na desítku potřebovat 7:2, zatímco při 6:3 asi nebudu ani ve dvacítce.
Martin Daněk se po loňském roce, který vynechal, se musel na Kladně trochu rozkoukat a tady v Praze už opět hrál ve velkém stylu. Oba jsme zahájili se slabými zásobníky, v tom mém však od prvního tahu trůnil žolík. Vyrovnaný průběh trval až do pátého tahu, pak jsem se začal nepatrně vzdalovat. Po tazích za 6 a 7 bodů jsem tušil, že Martin hraje na bingo, tak jsem mizel rychle silnými tahy pryč. Navíc jsem byl takzvaně blexově drzý se svými slovy TING a BAHT. Když posléze položil POMINETE (58), snížil pouze na desetibodový rozdíl. Jenže nenápadně vsunutá odpověď ÉŘE + TÉ + EŘ mi hodila 33 bodů a bylo rozhodnuto. Martin zkusil, to co musel, zariskoval rozehrávky, jenže všude jsem měl napojení místo něho. Výhra 333:264 byla nečekaně jednoduchá, ale když mi soupeř po partii popisoval své zásobníky, bylo hned vše jasné. Partie s Pavlem Podbrdským byla tedy utkáním pravdy. Utkáním o to, zda se vrátím do boje o nejvyšší pozice, nebo budu mít hodně problémů s tím urvat vysněnou desítku. Nezačal jsem špatně, Pavel v druhém tahu měnil 6, já hrál dvacítky a byl zde příslib zajímavé hry. Když však Pavel odehrál ihned po výměně Z(A)BOXUJI (98) a já neměl nejlepší, pochopil jsem, že to snadné rozhodně nebude. Zkouším jít na bingo, moc to nejde, ale přichází žolík. Mám k němu jednu souhlásku a pět samohlásek. Dvě samohlásky samotné udat nikam nejde, jen jedna. V podstatě však je skladba taková, že jakákoli souhláska do čtyř bodů včetně by znamenala bingo. Zbavuji se tedy Ě. A přichází- samohláska. Úplně stejně to vypadá další dva tahy. I v tom třetím (tedy vlastně již čtvrtém) se zbavuji samohlásky. A přichází – souhláska. Ň. Dávám jej pryč spolu s jednou samohláskou a přichází konečně dvě souhlásky. A už tam to bingo je. Bohužel to trvalo příliš dlouho. Pytlík si se mnou zahrával moc dlouho. Přijít to o dva, tři tahy dřív, tak s partií možná něco udělat zvládnu, takhle jsem do boje o medaile poslal Pavla. Nejsem tak klidný jako po prohře s Radimem. Po ní jsem byl (a stále jsem) přesvědčen, že ta partie byla odehrána bez chyby. Otázkou je, zda s Pavlem jsem chybu udělal. Určitě šlo hrát partii jinak. Ale je chybou, když předpokládáte, že by měla přijít souhláska, když jich je tolik, které by byly vhodné, a když jsou souhlásky tím lépe dostupným artiklem? Nevím. Důvod znepokojení byl samozřejmě i ten, že po partii s Radimem bylo dost času cokoli napravit, nyní náprava byla sice též možná, ale spočívala v jednoznačné podmínce. Vyhrát obě hry.
Čekal jsem návrat na první stůl a bitvu s fantasticky hrající Milenou Filipovou, ale počítač mě hodil do chřtánu Vlkovi. S Robertem vždy hrajeme partie na ostří nože a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ve čtvrtém tahu neodolávám čistému ZATRAVME a dopouštím se jediné chyby v turnaji. Slovo není, platí zřejmě jen zatravněme. Přesto se mi daří manko dohnat (také díky Borghií naučenému SPUT) a když přijde od soupeře výměna, neváhám a rozehrávám drzé otevírání trojek. Robert se trápí s písmeny, tuším, že má oba žolíky a tak díky dobrým písmenům odskakuji rychle o 60 bodů. Na desku konečně padá tušená dvoužolíková prémie OHNUTÍCH (67) a chystá se dramatický závěr. Na nahrávku VIŇ, mám předponu S i O a nakonec nacházím spásné ESOVÝ (41), na které už Robert nemá odpověď. Výhra 340:303 znamená další bod a je jasné, že poslední kolo bude bojem o medaile. V té nejbližší jsem nebyl s výkonem příliš spokojený. Nahnal jsem si s Michalem Přikrylem sice milý náskok a vzápětí přidal i bingo PIKAN(T)(N)Í (78) a vedl o 160, ale závěr jsem nezahrál dobře. Bez binga Michal rozdíl stáhnul na polovinu. Ztratit 80 bodů rozdílu ve skóre – to je příliš a v TurČASu to pocítím velmi silně. Ale co, je to bod...
Před posledním kolem dochází díky horšímu světlu nad stoly ke „škatulata, škatulata hejbejte se“ a má oblíbená jednička se stěhuje z rohu do místnosti. U ní mě konečně očekává Milena Filipová a hraje se o vítězství v turnaji. Kontroluji si ještě před partií příjemně vysoký TurČas a je jasné, že už do boje o výhru v turnaji kromě nás dvou může zasáhnout jedině Pavel Podbrdský. Finálová partie ale dostává nečekaně jednoznačný směr. Na mé EŇ hraje soupeřka LEŇ + ÚLU a ještě ani cestou k počítači nevěří, že slovo skutečně neexistuje. Drze jí vzápětí nahrávám na odehrání ÚLU jinde, držíce si na ruce předponu A. Do zásobníku se mi skládá čisté bingo a Milena skutečně neodolá a ÚLU zahraje. Pokládám OSYPANÉ (71), do ruky dostávám žolíka a ŽĎÁRŮ. Tah za 67 mi sice zabíjí, ale jinde jej hraju za 44 a žertuji při vedení o 115 bodů. Nerozhodí mě ani soupeřčino bingo NEROSILY (66), neboť odpovídám další čtyřicítkou SEXY. Na ruce žolíka, slušná písmena, vedení o 90, co by se mohlo stát? O tři tahy později prohrávám o dva body!!! Soupeřka totiž se slovy: „Neber si to osobně...“, odehrává čisté ZAVALITÝ (74) a mně se zrovna kazí zásobník. Přesto se oba chechtáme, jakoby vůbec nešlo o partii, která rozhodne o vítězi turnaje. Milena tuší jedinečnou šanci vyhrát turnaj, ale složitou koncovku přece jen rozhoduji pro sebe. Dvakrát po 27 bodech, jednou 33 a pořád žolík na ruce. Na závěr si dovoluji kulišárnu, když místo VĚTŘ pokládám lacinější MĚŘÍTKA a na zásobníku mi zůstává jen ten žolík. Bojovnice Milena teprve teď rezignuje a slabý TurČas ji odstřeluje ošklivě až na 8. místo. Utkání pravdy. Mirek Muroň. Věřím si. Jsem v naprosté pohodě. Mírně vedu a věřím si. Mirek sice pokládá bingo a dostává se do vedení, ale z pohody mě to nevyvádí. Zásobník je dobrý, naděje, že by mohlo přijít čisté bingo slušná, třeba se objeví druhý žolíček, když toho prvního měl Mirek, a když bingo nedojde, mám tu náběh na jiný frontální útok. Z rovnováhy mě poněkud vyvádí až jeho pecka NEODMASŤ (48). Bingo totiž nepřišlo a byla zahrána na místě, kde jsem chtěl útočit i já. Přesto doufám. Doufám, že s tím něco ještě můžu udělat. Určitě jo. Když mi Mirek v bingu NAD(R)AVŠI (74) odhaluje i druhého žolíka, chápu, že už s tím nic neudělám. Loučím se s desítkou. Arive verči (nebo jak se to píše :-))) ). Snad aspoň Milan na to vítězství dosáhne...
Pavel Podbrdský prohrává, ale stejně by mu při výhře asi nestačil TurČas na celkovou výhru. No a tak je to tam!!! Ohlížím se za partiemi a připadá mi to tak nějak snadné. Ale ono mi to opravdu docela solidně chodilo, žolíčci (9) také přišly rozumně, čili štěstí přálo. Navíc jsem nepotkal svá scrabblová prokletí, Danu Pokornou a Mira Vaňa (sestřelil v prvém kole nakonec stříbrného Mirka Muroně), kteří mě sundají, kdy si zamanou. A tak stejně jako loni mám uklidňující body do kvalifikace a mohu pošilhávat po republice... Poškolácký úspěch podtrhla třetím místem parádně hrající Lenka Fuhrmannová a tak jsme se všichni těšili na nedělní ligu družstev. Jarda Kodym skončil 21., těsně za ním Luboš Vencl. Dáša Rusá také potvrdila současnou velice dobrou formu a brala 4 body do kvalifikace za 29. příčku. Malinko za očekáváním zůstala Renata Volfová (i když nejlepší ze čtyřbodových), které prostě scházel ten pátý bod (ale jinak dnes bodovala ažaž...). Hned za ní, 53. skončila Jitka Kodymová, která se neustále zlepšuje. O čtyři příčky níže byl Karel Král a 61. Andrea Chloupková. Pětašedesátá nakonec Jiřina Lehká s několika těsnými prohrami. Trochu zklamaná byla Jindřiška Králová svým 78. místem, ale hlavně jen třemi získanými body. Na 86. místě pak byla Drahomíra Venclová také se třemi body. Se stejným počtem bodů na 89. místě zakončila Milena Lančová. Výsledek na tomto turnaji byl pro mě velice cenný. Ne umístění, s ním nemohu být spokojený ani trochu, ale výkony mě potěšily. Potvrdily mi trend z Kladna. Navíc i nyní jsem se dokázal dostat na 5:1 i přes nepříznivý vývoj z úvodu. Prohrané partie pak nebyly narozdíl od Kladna důsledkem mých chyb a zřejmě o mnoho lépe hrát nešly, ač zejména pro tu s Pavlem Podbrdským a trochu také tu s Mirkem Muroněm platí, že sedět na mém místě někdo jiný, možná ji vyhrát mohl. Ale to už zůstane spekulací, kterou nikdo potvrdit, ani vyvrátit nedokáže.
Před vyhlašováním pořadí se jako obvykle zapomenu včas podívat na ceny a tak nakonec k překvapení mnohých neberu fotbalový míč, ale zapékací misku. I Jindra Voráčková je z toho v šoku, zvláště když si kopačák nakonec bere Kačka Rusá. Ale míče pořád ještě na fotbalových turnajích vyhráváme a takhle bude mít z výhry radost i má drahá polovička, která ve čtvrtek před turnajem oslavila ....cátiny (omlouvám se, to číslo jsem tam napsal, ale zasáhla domácí cenzura).
Po turnaji jsem odvezl přátele k metru, Jiřinu domů a pak sám v autě si konečně pustil čerstvý dárek v podobě Portishead a užíval si svých pět minut štěstí. Večer doma pak už jen nakoukl na hernu bez chuti hrát, abych u toho málem únavou usnul. Doplížil jsem se tak tak do postele, nestačil ani pomyslet na nedělní ligu a usnul jak špalek.