(Luboš Tlučhuba Vencl)
Stejně jako v loňském roce předcházela mé účasti krátká dovolená v rodné vesnici mé matinky, Živanicích. Za ty tři týdny jsem si především ověřil pravdivost teorií o globálním oteplování. Protože zatímco loni první půlka července vypadala jako listopad, ta letošní vypadala už jako říjen. No, ještě tři roky a možná červenec bude vypadat jako červenec.
Scrabblový víkend pak započal kontaktním opisovaným scrabblem ve trojicích. Poněvadž nic nebránilo tomu, aby někdo seděl s někým u stolu vícekrát, točila se u mě povětšinou trojice soupeřů M. Kuča, Buksa, Sobala. Spolu jsme tak sváděli souboj o špici, a když se k nám někdo zespodu přiblížil, například duo Ličkn - Vlkn, hned jsme jej zase poslali zpět a neustále byli všichni v boji o všechny tři medaile. Kolo před koncem se do výraznějšího trháku dostal Sobi. Zezadu se přiřítila jako lavina Saša a tato naše trojice hrála o vítězství. Pokud jsme jej však se Sašou chtěli urvat, bylo nutné dostat Sobiho na poslední místo, což se jevilo jako velmi nereálné. Spíše se zdálo, že hrajeme o medaili, kterou urve lepší z nás a s ním lepší z dvojice Kuča – Buksa sedící u vedlejšího stolu. Vzhledem k pouhým šesti tahům, po něž tyto minipartie trvaly, se ukázal být rozhodujícím momentem můj risk se slovem TUCAL, které neprošlo, a dohnat ztrátu tahu už nešlo. Vzhledem k tomu, že dvojice M. Kuča - Willerthová a Vencl - Buksa měly nejen stejně bodů, ale i stejné vedlejší hodnocení, měly rozhodnout vzájemné rozstřely s minutou na tah. V první sérii pomyslné penalty nerozhodly ani v jednom souboji. Druhou Máťa proměnil, zatímco Saša ne. U našeho stolu bylo prvním slovem zájmeno JICH. Velmi prapodivný zásobník neskýtal mnoho možností k výraznému bodovému zisku a nakonec rozhodlo to, že Jardu narozdíl ode mne napadlo, že za JICH lze připojit třeba písmenko Ž. Jarda tedy zvítězil 16:15 a urval čtvrté místo, ačkoli ani on nenašel nejlepší, osmnáctibodový, tah. Během tohoto turnaje také padl divácký rekord. Zatímco loni byl v ochozech v jeden okamžik vždy jen jeden člověk, letos tam seděli najednou hned celí tři fanoušci, kteří tak utvořili hotový kotel.
Ovšem tyto páteční hrátky byly jen předehrou opravdových víkendových bojů, které byly zřejmě pro všechny zúčastněné mnohem důležitější. I když takové zjištění, které jsem v pátek učinil, a sice, že ani Sobi nemusí najít ŠOSAŤ, také není marné. Z asi čtyř kol, která jsem s ním v pátek odehrál jsem jej jednou porazil – to potěší. Jednou jej porazil i Máťa, zbylých šest her pak již Sobi vyhrál suverénně.
Turnaj pro mě začal dobře. V prvních dvou kolech jsem proti Petru Mikšíkovi a Zuzce Skálové nahrál 444 a 427 bodů, položil si čtyři binga - z toho tři přechodníky (dva minulé, jeden přítomný) – NEOTRKAV, POŠPINIV a NEPRAŽE. Tím čtvrtým bingem bylo posázíte. Navíc byla všechna přes sedmdesát bodů, což se mi stává výjimečně. Většinou má binga bývají za 56-69 bodů. Z dalších výsledků prvních dvou kol. Ve druhém kole škobrtli dva velcí favorité. Martinové Kuča a Sobala. Toho zdolal Tomáš Fanta. Ještě hůř, než Sobi na tom byl Vlčák, který byl s body na nule. S Markem Sikorou prohrál o 3 body, s Míšou Marečkovou o čtyři. Naopak dařilo se Jitce Kodymové. Na Honzu Řepku jí chybělo pouhých 13 bodů a mladou Petru Nalepovou porazila o 347 bodů (to byl třetí největší rozdíl celého turnaje) Renata byla po dlouhé době v prvním kole opět nasazena a v prvním kole nezaváhala. V druhém prohrála s Martinem Vackem až posledním tahem, když Martin díky dvěma žolíkům zavřel a sám uznal, že mít jen jednoho, tak nevyhrál.
Posléze se pak v mých výsledcích začal s železnou pravidelností opakovat jistý jev. A sice: kdykoli jsem se dostal na „plus 2“ (tedy na 2:0, 3:1, 4:2...) tak mě vždy někdo srazil dolů. Jako opravdové hyeny se tak projevili jmenovitě Pavel Vojáček, Jirka Frejka, Tomáš Fanta (paradoxně právě před partií s ním mi Milan Kuděj napsal esemesku, která mě naštvala hned třikrát: a) Prudil, že mu nepodávám info, b) aniž by mi popřál k svátku a ještě c) ze mě dělal blbce, když SMS zakončil slovy: „rada – FANTÍ-ME.“ Vynadal jsem mu za všechny body a psal, že vím, že můžu Tomáše fantit - no a vzápětí seděl proti mě.) a Hanka Závišková. Pročže se zachovali jako hyeny? Neostýchali si vzít bonbón, který jsem jim u příležitosti svého svátku nabídl a pak mě stejně porazili. Tak k čemu ty mé bonbónové úplatky potom byly. Za zmínku též stojí, že hyenami se ukázala být většina Pražáků, naopak Ostraváci vědí, že oslavenec se má nechat vyhrát. Kromě Petra Mikšíka a Zuzky Skálové mě nechal vyhrát i Pepa Nerodil, který mi jen kvůli tomu, aby mi k mému svátku udělal radost, uznal i neplatné MÍSI, které bylo za rovných 50 bodů, a které náš mač definitivně rozhodlo. Kromě této trojice mě nechali vyhrát i dva hráči, jejichž domovinou si nejsem jistý a sice Petr Vejchoda (ten mě dokonce ani nevyžíral a bonbón si nevzal) a Roman Čejka (že by světlá pražská výjimka? Nebo odkud vlastně je?) Úvodní dvě kola několika hráčům naznačila, jak bude probíhat celý jejich den, nebo aspoň jeho větší část. Martin Sobala prohrával vždy ještě o kolo dříve, než já. Tedy vždy, když byl na +1. Kromě Toma Fanty ho sestřelili Martin Hrubý a Anna Rybínová. Po šesti kolech tak měl slabých 3:3, ale nakonec to prolomil a den končil na slušných 6:3. Stejně tak se v úvodu trápil i Vlčák. I Tom Fanta pokračoval v nastoupeném trendu. Po výhře nad Martou Hradeckou v prvním kole porážel samé silné soupeře (ne, že by byla Marta slabá): Sobiho, Jardu Buksu, Michala Sikoru, mě a Žížu. Prostě samí silní hráči. Ztroskotal však například na Jindře Voráčkové, která pak až do konce turnaje s oblibou říkala, že je bamboocha, protože si dala Fantu. A trend z prvních kol dodržela i Renata. V lichých kolech porážela slabší soupeře, v sudých smolně prohrávala se silnými (s Martinem Vackem, jak již zmíněno, v posledním tahu, s Karlem Sikorou o 3 body, se Sašou s mizernými písmeny a se Zbyňkem Burdou o 13 bodů) Z ostatních výsledků – na 5:4 skončili Pavlové Žibřid a Vojáček, ač měli už 5:1 (Vojáček i 5:0). Prvních sedm kol nepoznal porážku Honza Řepka, když jsem ho však poté upozornil, že se budou dělat krevní zkoušky na doping, jestli něco nezobal, tak mu ztuhl úsměv na rtech a začal prohrávat. Na prvním místě skončil den jako jediný osmibodový Martin Kuča. V grupě pronásledovatelů pak byli například tři Palubáci. Oba Vacci a Pavel Podbrdský. Čtvrtá Palubačka, Katka, měla 4:5 a Dan Zeman dokonce jen 3,5:5,5.
U tety doma jsem pak nad kopiemi marně přemítal, kde se stala chyba. Žolíky jsem měl, jedenáct, binga pokládal, dvanáct, a většinou nikoli na úkor vysoké bodové ztráty (průměr jsem měl 377 bodů). Usoudil jsem, že i přesto, že jsem se několika chyb nevyvaroval, tak to v mých výkonech nebylo. Nevím, proč mi to zrovna v partiích s relativně slabšími soupeři, kde by mi stačila třeba i průměrná písmena, chodilo velmi dobře. Udělal jsem čtyři čtyřkila a pouze proti Petru Vejchodovi jsem udělal „jen“ 386. Naopak v bezchybně sehraných partie s Hankou Záviškovou (369 bodů) a Tomem Fantou (378) mi písmena chodila o trochu hůře, než jim (i když tak dobře). S Jirkou Frejkou mi přišel žolík v druhém tahu, jenže on to po svém čistém bingu v tahu třetím neotvíral a já k hlaďourovi neměl ani trochu ideální kombinace písmen. I když, pravda, 231 uhraných bodů ukazuje, že partie asi nebyla sehraná zrovna bezchybně. Přesto jsem ji asi vyhrát nemohl (já vím, já vím, to, že jsem ji nemohl vyhrát neznamená, že jsem ji musel prohrát zrovna o 139 bodů). Jedinou otázkou tak zůstává, zda jsem mohl, při lépe sehraném závěru porazit Pavla Vojáčka. Možná ano... Náladu mi zlepšily esemesky od Milana. Ta první přišla již v průběhu dne a s jejím obsahem jsem vás již seznámil. Další esemesky byly tím jediným, co mi zatím mohlo (kromě pomyšlení na koupaliště) zlepšit náladu. SMS zněly: „Tady vrchařská prémie Tetín. Marně čekám na Armstronga, asi se někde kousnul, kluk jedna americká. Jo prohledal jsem všechny kalendáře na netu a v žádném z nich dnes žádný Tlučhuba není!!! Tak neblázni, nic neslav, dneska je přece Luboše. Užívám sluníčka, prázdnin a vůbec mi nescházíš ty béčko modřanský.“ Vtipálek. Cosi jsem mu odepsal a další esemes zněla: „Tady vrchařská prémie 1. kategorie Karlštejn. Koukám na hrad přes údolí a už zase čekám na Armstronga. Holt je to stejné béčko jako ty. Holt ví prd co je to Tour de Brdy.“
Pak však už následovala nejdůležitější část celého víkendového programu... Večer na koupališti. Přišli jsme s mámou mezi prvními. Vlastně tam byla jen Iveta v plavkách (již se stihla dvakrát smočit) a Martin Hrubý. Pak přišla Katka, Utíkali s Ivetou do vody a já se je vydal pronásledovat. Nadšené nebyly. Pak šla Katka ještě jednou, já nechtěl, ale když říkala, že jestli půjdu, tak mě utopí, tak jsem chtěl vědět, bude-li držet slovo. A protože tyto řádky nepíše můj duch, je zřejmé, že jej nedodržela (ani se o to nepokusila). Sotva jsem vylezl, přišla další koupací parta. Pavouci. Nejdřív jsem byl u těch zůstavších na břehu, pak se vydal za těmi ostatními. Do vody šli i mnozí ti, kteří loni koupandu vynechali (Karel Sikora, Saša, Američan Ďuriš, Martin Sobala a kdosi z jeho smečky – snad Roman Chmela – nevím jistě). Pro mě překvapivě se letos nepřidal Michal Sikora. Průser byl, když se velká část z nich vydala skákat šipky. Ty já neumím. Vždycky se po odrazu poseru a šipku nedotočím. Původně jsem tedy jen přihlížel, pak jsem začal skákat speciální skok zadkem napřed. Myslím, že jsem nebyl o nic méně elegantní, než ti Číňani co o víkendu vyhráli mistrovství světa. Nohy přednožené, těsně vedle sebe, ruce připažené k tělu, prostě elegance sama. Pak jsem se však rozhodl, že se o tu šipku přece jen pokusím. Nemusím vám vykládat dvakrát, že nešlo o šťastné rozhodnutí. Pokazila totálně můj předešlý dobrý dojem a na tvářích ostatních vyvolala buď skrývané, nebo častěji zcela otevřené posměšky (u některých i velmi hlasitý smích). Radši jsem sklopil uši a zdekoval se pryč. Stejně začínala být kosa a oni tam nevydrželi o moc déle.
Druhá, zajímavější půlka večera teprve začínala. Usadil jsem se u stolu s Renatou, Martou Hradeckou a zpočátku i Martinem Hrubým, Pavlem Podbrdským a Janou Vackovou. Martin s Pavlem se přesunuli jinam jako první, poté to nadobro zabalila Jana. Přece jen nechtěla Martina, jenž se necítil nejlépe, nechávat na ubytovně samotného. Nicméně i tak jsme se ve třech bavili velmi dobře. S Martou jsme dostali chuť na selátko. Jenže jsem byl ještě celkem sytý, tak jsem to odkládal, a když jsme přišli, tak nám řekli, že již není. Přišla prý banda Rusů, kteří rok neviděli maso... Inu kdo zaváhá nežere. Vnutili nám aspoň – co to vlastně bylo? – krkovičku? – ne myslím, že něco jiného. Zkrátka nám něco vnutili. Tou dobou odcházela máma s tetou pryč a i přes můj jasný pokyn nechat mi tu aspoň igelitku s věcma na koupání (také se byly smočit), mi jí tam nenechala a já pak celý večer chodil s mokrým ručníkem a plavkama v ruce jako debil. Na parketu začalo žít, a tak jsem vyzval Renatu, aby mě konečně dala ty taneční lekce, které mi už půl roku slibuje. No, na to, že to nemám v nohách, páč nikam tančit nechodím, tak to snad nebylo tak zlý. Ačkoli dobrý taky ne. Horší než můj scrabble, ale lepší než mé šipky. Renata s Martou nabyly dojmu, že Katka netančí nic moc, a že je snad trochu mázlá. Vzhledem k tomu, že její taneční schopnosti znám umí tančit líp, než hrát scrabble (sorry Katko), tak jsem usoudil, že to opravdu bude způsobeno opojením čímsi. Ale neberte mě úplně vážně. Ne vše si z toho pamatuji a něco jen tak matně a dvojitě. Zřejmě to nemusí být úplná pravda. Pro drahé Katčiny rodiče: Zřejmě není ani pravda to, že mi Katka říkala, že byla buď na parketu (tam tak moc nebyla), nebo u baru. Ne určitě to není pravda, Katka to určitě nebyla, ta co si pamatuji neměla ani kapičku něčeho opojného. Poté mě však ty dvě divoženky (Renata s Martou) krutě zradily. Odešly trsat kamsi za zavolavším Renatiným kolegou Romanem Víškem, jenž se shodou okolností nacházel rovněž v Pardubicích. Inu přesunul jsem se k pavoučímu stolu. Zeptal jsem se Roberta Vlka na pár podrobností ohledně moudrého učence mistra XU, debatoval s Jardou Buksou a Karlem Sikorou o nadějích jednotlivých scrabblistů na MR, a tak. Pak se ozvali z úst naživo zpívající dvojice Kabáti, tak jsem si začal u stolu jen velmi nesměle pobrukovat, což Jarda Buksa zmerčil a rozhodl za nás oba. Na kabáty jít tančit musíme. Tož jsme si tam pořádně zařvali, že když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem, anebo sekerou, a že tam dlouhý noci jsou a tuhej mráz. Pak jsme se vrátili, ale následovala další pecka. We Are The Champions. Nedalo mi to a musel jsem se vrátit k tématu předcházejícího hovoru a optal se Jardy, komu myslí, že budou tohle hrát v listopadu, jestli jemu, nebo mně. Nečekal jsem jinou odpověď, než jakou mi dal, spíše mě překvapilo, že nad ní trochu zaváhal. Byla stručná, jasná a výstižná: „Mně.“ A propos, málem bych zapomněl. První vlna tanečního hemžení po nějaké době utichla a pak začala ta druhá. Nebudete však věřit, kdo ji rozvířil. Pepa Nerodil! Provlnil se na parket a začal se tam kroutit. Obdařen byl ohromným potleskem a vzápětí jej následovali další. Právě tato druhá vlna vyvrcholila peckami Když se u nás chlapi poperou a We Are The Champions. Pak byla ohlášena krátká přestávka a hlavně nás pořadatel popudil slovy o konci programu. Tak loni jsem taktak vydržel do půlnoci a pak jsem se odebral zpět a letos jsem čilý a chtěj nás o půlnoci vyhodit? To, že se s úderem dvanácté nikdo nezvedl a ještě asi půlhodiny jsme tam vydrželi, je jiná věc. Přesunul jsem se z Ostravy trochu jižněji k lavičce litovelských Kómáků. Pavučinový stůl vzniklé ticho vyplnil jakýmisi lacinými pokřiky o Spartě, b... partě. Musel jsem reagovat: „My jsme Sparta, vy nejste nic.“ Pak ti nazdárci fandící jakémusi průměrnému klubu začali zpívat, no zpívat, spíš hučet jako, že: „Baníčku my jsme s tebóóó“, či co. Posléze zas vykřikovat něco o slezské FC. Mezi tou tlupou pokřikujících chuligánů jsem však spatřil jednu mlčící spřízněnou duši. I zašel jsem za Máťou, jako že jestli bychom s TÍM neměli něco dělat. Pravil, že ne, a usnesení zasedání našeho dvoučlenného výboru znělo, že je porazíme na hřišti a ať si klidně pokřikují, když je to baví. Opět jsem se vrátil k Litovli. Do noty jsme si padli s Milenou Filipovou, když jsme si vzájemně stěžovali, jak prachbídně, že nám ten scrabble dneska, vlastně ji včera, šel. Slíbili jsme si tedy závazně, že dneska, dáme oba 6:0, a kdybychom se snad potkali, tak 5,5:0,5.
Do druhého dne jsem vstoupil s novou nadějí na lepší výsledek. Koneckonců scrabblem jsem přece nezapomněl, objektivně vzato mám letos nejlepší rok a i všechny včerejší statistiky mé dobré výkony potvrzovaly. Jen v té nejdůležitější, a sice počtu výher, jsem byl v průměru :-( Byl jsem však přesvědčen, že to klidně můžu zlomit. Čekala mě Alena Jankovcová, kterou jsme s mámou cestou do arény potkali a poradili jí (špatně), kde sežene, (totiž nesežene) v neděli ráno nějaké jídlo. Nakonec si poradila sama a špatnou radu mi odvedla ještě před začátkem partie. Vytahuju si takhle židli, najednou se Alena odkudsi objeví a na židli, kterou ještě držím v ruce, usedá sama. Prý už se tam usadila předtím, ačkoli tomu nic nenasvědčovalo. Zauvažoval jsem, zda si na ni sednout, nakonec jsem po velkém přemáhání tento způsob likvidace soupeřky zavrhl, stůl obešel a usedl na druhou židli. A partie už začíná. Začínám. Tahám písmena. Hm, O, E, L to vypadá zajímavě, a k tomu žolík. A sakra Ď mi to asi pokazí. No, nemuselo by. Zkusím něco najít, vida, OML(A)ĎTE (94). Dobrý začátek. Dobírám další sedmičku písmen. Hele N a E, supr! A další tři jedničky. B a É překážejí. BÉ (21). Alena mění. Odpovídám nejlepší odpovědí jaká na výměnu existuje. Bingem. Čistým. NEPOSVAČ (74). Alenu i nadále ŘEŽU (30) a po čtyřech tazích vedu o 161. Po mé zbavovačce a jejím použití žolíka do slova TÓ(N)OVÝ (42) snižuje na 125. Ještě náskok zvyšuji, opět jej ztrácím a nakonec Alena mnohem lepším závěrem snižuje na přijatelných 80 bodů. Po partii jsem se přesvědčil, zda ani Milena Filipová nezapomněla na naše předsevzetí a vyhrála. Vyhrála. Ale jak! Prohrávala o 50, 100, 150, pak to stáhla zpět na tu stovku a v posledním tahu ze zoufalství zkusila pitomost TAŽNÍHO (nebo tak nějak). Soupeř ani nešel k počítači, sklopil oči a vysypal před Milenu svůj zásobník. Tím soupeřem nebyl nikdo jiný, než ten, který podobným způsobem, uznáním neplatného slova, nechal vyhrát včera mě – Pepa Nerodil. V propadu pokračoval Pavel Žibřid, s nímž jsme si před tímto kolem tykali, jak nám to včera chodilo mizerně. Na 5:5 jej poslal Martin Hrubý. Na 4:6 se ještě víc propadla Katka. A propos Katka. Když už jsem na ní bonznul, že prý byla buď na parketu, nebo hlavně u baru, tak si ještě přisadím. Z koupaliště s někým odcházela do polí. Nevím, kdo to byl, ale byl mužského rodu. A na ubytovnu prý dorazila v 5 ráno. Tak a teď musím doufat, že po přečtení tohoto komentáře Dáša svou prvorozenou dceru zabije, protože jinak zabije Katka mě. A protože ta první možnost mi nepřipadá pravděpodobná, tak se s vámi předem loučím, protože jestli se dřív než s vámi uvidím s Katkou, tak vás už asi neuvidím. Rodinné derby Vacků vyhrál Martin.
Usedám proti Radimovi při psaní kola, stolu a data si sám pro sebe říkám: „Sedmnáctého sedmý.“ Nato Radim navazuje nějakým letopočtem, myslím, že 1964, ale tady si opravdu nejsem jist. Tážu se, co že se stalo a odpovědí mi je, že se narodil. No jo, na tom koupališti mu přáli a bylo to po půlnoci. A mě to nedošlo, myslel jsem, že je to přání k sobotním narozeninám. Říkám, že to jsou věci. Včera já svátek, v pondělí svátek mámy, dneska Radimovy narozky a svátek Martina. Udiveně se táže, a tak dodávám, že není toho Martina, ale že svátek má ta Martina. Najednou se ozývá šikmo proti mně sedící Martin Hrubý, cože to slyší a gratuluje proti sobě sedící Martině Nohavicové. Tak já tady o ní mluvím a ani nevím, že mám oslavenkyni vedle sebe! Přidávám se ke gratulantům, ale kolo už začíná. Věřím si, jenže celou partii hraju písmenům navzdory. Hraju co to dá, ale Radim tahá za delší konec. Částečný zvrat nastává po jeho dvou neplatných slovech v řadě (ČŮRKY A ČAKRŮ), jenže písmenům navzdory hraju i nadále. Radim hlaďoura pokládá do BUĎM(E) (53), zatímco já nemám kde svého žoldu uplatnit a na bingo mnoho míst není. Musím zkoušet využít to jedno jediné, jenže přebytek samohlásek se nesnižuje, poněvadž ty, které pokládám na desku jsou okamžitě nahrazovány novými zálohami čekajícími v pytlíku na neznepříjemnění mého scrabblového života. Tedy podtrženo, sečteno, pokračuje šňůra ze včerejška. Jak mám +2, hned mě někdo sráží dolů. Honem běžím za Milenou zjistit zda dodržuje náš slib. Odpověď mě celkem těší. Nejsem jediný, kdo jej nesplnil, prohrála s Tomem Fantou. Ale co, aspoň jsem počkal na Pavla Žibřida. Renata nestačila na Moňu Koupilovou (o 12 bodů), spadla na 5:6, tak abych nás oba nabudil tak jsem vyhlásil heslo, že až do konce turnaje už jenom KOSÍME.
Bude-li pravidlo zachováno, měl bych nyní zvítězit. S Mariánem Viochnou je partie dlouho vyrovnaná a především velmi ucpaná. Tahy za 6, 9,10 bodů jsou nutností. Marián žolíka obětoval za 44, já k němu mám krásné jedničky, jenže je ucpáno. Marián však nakonec otevírá a tento dobrý skutek je po zásluze potrestán bingem. Pak ještě dvě třicítky navrch a ze ztráty 50 bodů je na konci partie náskok 60 bodů. Akce KOSÍME je 100% úspěšná, neboť Renata díky přízni písmenek nedává šanci nebezpečné Lence Nohavicové. Líté boje se vedou i na konci startovního pole, kde se konají dva sourozenecké souboje. Lukáš Nalepa poráží sestru Petru a v sesterském souboji Strnadových, které přišly na svůj první turnaj, vítězí Lenka nad Jiřinou.
Do dalšího kola jdu pln odhodlání sérii zlomit a zaútočit ještě na 10:5. Věřím, že to není nereálné. Břeťa Basta si bere prvního žolíka, skládá bingo, stav je však přesto vyrovnaný, Břeťa si bere druhého, staví třicítku, ihned druhé bingo a navrch ještě třetí čisté. To třetí je naštěstí neplatné, ale přesto již do konce partie náskok nestáhnu. První bingo skládal dlouho, to bylo mé štěstí, druhé vůbec a to byl zas můj konec. Měl jsem ho sice neustále na dostřel 30 bodů, ale blíž mě nepustil a navrch mi dal lekci, když napojil za HUME (za nějž jsem myslel, že nic nejde, protože 3 M byla na desce) N a dostal se na trojnásobek. Dožírá mě Pavel Žibřid, který mi na dotaz, zda když jsem na něj čekal já, tak jestli na mě taky počká, říká, že ne. Ta svině. Člověk ze solidarity prohrává, pak mu jedna partie nevychází a solidarity se nedočká! Výrazně se mění situace na čele. Martin Kuča sice své vedení v prvním dnešním kole potvrdil, pak však třikrát v řadě prohrál (v souboji mladých pušek s Michalem Sikorou, v derby Martinů s Vackem a také s Ivetou Vondrátovou). Na prvním stole se utkali v repríze loňského mistrovského finále Sobi s mladým Sikesem, což ostatní Pavouci vesele komentovali slovy: „Tomu nešlo zabránit.“ A protože Sobi Michalovi listopad vrátil, a protože Dana Pokorná řízla Martina Vacka, usadila se na čele pětičlenná grupa: M. Sikora, Sobala, Pokorná, Vondrátová, Vacek následovaná devítibodovou šesticí M. Kuča, Burda, Kodym, Kamín, Řepka. Zatímco já zklamal, Renata v akci KOSÍME úspěšně pokračovala výhrou nad Jiřinou Fišerovou.
Tady to někdo odskáče! Chci 9:6, ale vím, že na to budu muset teď vyhrát a v posledním kole zlomit prokletí. Hanka Filipová. Sedíme u sedmnáctého stolu tedy ve třetí řadě stolů (jak hluboko jsem klesl!), vedle Hanky její máma, vedle ní Saša. Ta mluví něco o tom, že už nazula páté gumy. Hanka se tomu diví, já jí říkám něco o tom, že o tom Saša psala v komentáři a Saša se na věk ptá Mileny. „Ne.“ „Řekněte mi to.“ „Ne.“ „Tak mi to pošeptejte, já to nikomu nepovím.“ Milena tedy svůj věk šeptá Saše do ouška a vzápětí se ze Sašiných úst ozývá křik, který musí slyšet nejen celá duhová aréna, ale i ti, kteří jsou před ní: „Čtyřicet tři!“ A dodává: „Jsem mladší. O tři roky.“ Ovšem celou třetí řadu už v tu chvíli popadají břišní křeče. A Saša to hodnotí: „Tady ve třetí brázdě je největší čurina.“ A má pravdu. První řady se jen nechápavě otáčejí, čemu že se „ti tam vzadu“ tak řehtají, můj smích je postupně směrován od Sašiny „zrady“ k výsměchu těm chudákům vepředu, kteří nevědí, čemu se smějeme, a tak na tvářích vyluzují jen lehký úsměv. Inu měl bych do třetí brázdy zavítat častěji. Ale už se hraje. Hance nabízím dva špeky, u nichž doufám, že by se mohla nechat chytit na křížek (u jednoho z nich až doma velmi překvapen zjišťuji, že neplatí), Hanka se však chytit nenechává. Vzápětí protestuje na mé nadhodnocení u zečtyřnásobeného binga. Ovšem já počítám dobře. Mám tedy 102 bodů a Hanka křížek, na který však zcela zapomínám. Sotva stobodový náskok stáhla na „pouhých“ 40 bodů, tážu se jí umí-li anglicky a bingem SN(O)ŽENY (93) se napojuju na KEY. Hanka oznamuje protest na obě slova, odebíráme se k počítači, Hanka ťuká SNOŽENY, ozývá se jupí, Hanka ťuká KEY, ozývá se jupí, pronáším něco o dvou křížcích, vracíme se ke stolu, pohlížím na partiář a náhle vidím: „No jo, ty máš ten křížek za ty body, to jsem úplně zapomněl, takže tyhle jsou druhý a třetí.“ Zářím jako sluníčko, páč jsem si vylepšil náladu, naopak Hanka je totálně zdrcena. Jejímu utrpení však nemá být konec. Jsem na tahu vidím skvělý tah, dokážu si představit, že to slovo existuje, ale zas tak moc si to nemyslím. Ale co, dost možná si Hanka už protestovat netroufne. Ale co když na protest odvahu nalezne? Každopádně přemýšlím nahlas a Hanka pouze prosebně pronáší: „Ať je to český slovo!“ „To právě není, ale fakt nevím. Ale co, zkusím to.“ VOTÉR (+DÉ – 37). Hanka na votéra vykuleně zírá, pak vrhá zoufalý pohled na mě, mávne rukou a slovo mi uznává (samozřejmě, že platné není). Jenže Hanka si svůj musí dopít úplně do dna. V závěru hraje HÝLÍ za blbých deset bodů, ale ani ty jí nenechávám a slovo shazuju. No, vlastně, maličká kapičička hořkosti, kterou si Hanka nevypila, v poháru zůstala – o dva body Hanka unikla rozdílu 200. I přes tuto polehčující okolnost však proti sobě vidím oči plné touhy po krvi a začínám se obávat, jestli se po této zkušenosti Hanka nedá na sadomaso a jestli nebudu první její obětí. Avšak přenáší se přes svůj osud a mé narážky nakonec zcela v klidu a naznačuje mi: „Jen se bav.“ Bavím, zlepšil jsem si náladu, TurČAS už nebudu mít dobrý, ale skvělý a kdybych teď přidal ten devátý bod, tak být mezi prvními devítibodovými je skoro totéž jako mít 10 bodů... No dobře, sám cítím, že je to jen alibismus... Navíc mé nadšení, schlazuje Pavel Podbrdský, který připomene že teď by na mě dle současného průběhu měla opět čekat prohra. Přišly v kole třetím, pátém, sedmém, devátém, jedenáctém i třináctém - opravdu ani náznak nepravidelnosti a nyní je kolo patnácté... Na čele se usazuje dvojice M. Sikora – Sobala, která si to v posledním kole rozdá o celkové vítězství. Na skupinu pronásledovatelů mají náskok nejen jedné výhry, ale také tisíce TurČASových bodů, a tak je zřejmé, že i když prohrají oba, bude vítězem jeden z nich.
Chci svou smůlu prolomit a soupeř je pro tento účel téměř ideální. Péťa Vetešník, na kterého si věřím, a který má ze mě větší respekt, než si zasloužím. Nedávno mi prozradil, že mě ještě neporazil. Rád bych tuto sérii udržel. Po nějaké době si vypracovávám jistý náskok. Pak přichází velmi důležitý moment Petr napoprvé nalézá jen neplatné PO(P)LAJOU a až napodruhé mu prochází ještě hodnotnější P(O)LAJOU (76). Vede však o pouhé 3 body. V dalších dvou tazích opět získávám velmi mírný, ač ne zanedbatelný, náskok, a když vytahuju žolíka a stavím KOXÁCH (36), tak už jen stačí pohlídat si poslední místo na bingo a partii dovést k šedesátibodové výhře. Na prvních dvou stolech se usazují čtyři nejlepší hráči současnosti (sorry Milane) Na prvním velmi prestižní repríza finále 2002, derby Martinů Kuči a Sobiho, na druhém Zatím ještě vedoucí muž žebříčku Žíža a současný mistr republiky Míša Sikes. To budou mače! A opravdu dochází k tomu, že oba vedoucí prohrávají.
Vítěz však byl celkem jasný. Michal měl náskok 200 TurČASových bodů, v partii udělal nyní bodů víc, než Sobi a prohrál o méně. Na jedenácti bodech skončili ještě další čtyři hráči. A u tří z nich to bylo větším, či menším překvapením. Pavel Podbrdský svou sílu ukázal již na minulých turnajích, přesto jeho proniknutí na stupně vítězů bylo poměrně nečekané, čtvrtá Dana Pokorná a šestý Zbyněk Burda se také většinou pohybují nejméně o deset míst níže, ale Pardubice jim letos sedly a oni dokázali, že stále dokážou udělat velký výsledek. Martin Kuča se i přes pouhé dva odehrané turnaje dostal díky svému pátému místu na poslední postupovou 32.příčku v průběžném pořadí kvalifikace, přesto je po jeho výsledku téměř jisté, že se již nikomu nepovede uhrát ze svých prvních tří turnajů 150 bodů, jež byly před začátkem kvalifikace považovány za jistotu postupu na MR a této mety z prvních tří turnajů tedy dosáhl pouze Milan. Skvělou vyrovnanost si udržela také sedmá Iveta Vondrátová, která se letos již popáté prodrala do první desítky a devátý Žíža, který ještě letos neopustil první desítku (ačkoli spokojený asi nebyl, šlo o jeho nejhorší letošní výsledek). Stejně tak byli asi zklamaní desátý Honza Řepka, který vyhrál prvních sedm kol, avšak v dalších osmi přidal je tři body, a jedenáctý Martin Vacek, který byl tři kola před koncem na druhém místě. Pak však nedokázal přidat ani jeden bod. Svého historického výsledku dosáhl Tomáš Fanta, když v posledním kole urval z rukou vítězství Jardovi Kodymovi v posledním tahu a oba se rozešli smírně. Snad ani Jarda nemusí být nakonec se čtrnáctým místem nespokojený. Ovšem ani nadšený. To jsem rozhodně nebyl ani já. Naopak ostatní Poškoláci váleli! Svůj první historický kvalifikační půlbod si připsala Jitka Kodymová a na žebříčku už se velmi blíží první stovce. Jen místo za ní byla též celkem spokojená Renata. Stejně tak Jiřina Lehká podala výkon na hranici svých možností a se 7,5 body byla 46. Jestliže Jitka Kodymová byla největším kladným překvapením, když své nasazení překonala o 31 míst (nasazena byla jako č.64), pak největší propadák zaznamenala Katka (byla šestá nasazená) a skončila ještě šest míst za Jitkou, tedy na 39. pozici. Ještě dvě místa za ní byl Honza Kovařík, který se sice z 4:5 po prvním dni dokázal prodrat na 8:6, když si kolo před koncem v partii s Jirkou Frejkou vzpomněl na Milanovu radu a nepoložil se žolíkem šedesátkové bingo, jímž by ještě nahrál a radši zahrál bezžolíkovou čtyřicítku. Ovšem onen devátý bod, který by tak hrozně moc (zvlášť při nepříliš dobrém TurČASu) potřeboval, přidat nedokázal. Ovšem velké bitvy se nesváděly jen v bojích o první čtyřicítku, nýbrž i v bojích o poslední místa. Narozdíl od většiny turnajů nebyl nikdo výrazně nejslabší a čtveřice nadějných juniorů doplněná jednou z nových hráček, spolu sváděla tuhé boje. Přesto jim však ještě bude nějakou dobu trvat, než se třeba jen přiblíží průměru startovního pole.
Samy za sebe mluví statistiky. Nejnižší součet skóre dvou hráčů (hráček) byl o celých 250 bodů nižší, než nejvyšší uhrané skóre jednoho hráče. Tím rekordmanem byl Robert Vlk, který dokonale využil proher v prvních dvou kolech a v partii s nakonec poslední Jiřinou Strnadovou nahrál 582.
Sečteno podtrženo: Sice nemůžu být spokojený z výsledku, ani dvakrát nadšený z výkonu, ale přesto ten víkend stál za to. Nevím, jaké turnaje se budou příští rok konat a co a jak ten příští rok bude, ale už nyní vám můžu s 99% jistotou říct dva turnaje, které prostě nevynechám. Budou jimi 1) První pražský (kališnický) turnaj a 2) Pardubice. Je tu prostě pohodička, zábava a člověk se nemusí bát ani 53. místa, protože i kdyby absolutně propadl, tak si prostě užije a bude rád, že u toho byl.
P.S. A ještě jeden důvod. Je to jeden z turnajů, na které nejezdí (a zřejmě ani příště nepojede) ten votravný liteňský metráček, jehož keců mám za celý rok tak akorát, takže turnaj, na kterém není, je vždycky pohodička.
:-))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
P.P.S. ...no, i když... nebejt jeho, tak nezažiju například úžasnou cestu do Přerova, takže bych ho asi měl vzít na milost. Dyť s ním občas taky je zábava.
P.P.P.S. Kdyby se vám zdálo, že takhle dlouhý komentář je už příliš, tak si stěžujte u toho, o němž byly předchozí dva odstavce. Loni mě zprdnul, že referát o pardubickém turnaji byl málo podrobný.
pozn. wordmastera - onen hráč si loni stěžoval, že bylo málo komentáře k samotné hře, většina Tlučhubova prázdného mlácení hubou byla totiž o nejmenované ostravské hráčce...
...tak ještě něco - na výslovnou žádost Luboše Vencla připojuji jeho upřesňující dodatek (prý aby přežil)
Dodatek
Praha, 5. října 2005
Musím vám ještě povědět, jaký byl vývoj událostí vázajících se na můj pardubický komentář. V Ostravě jsme v pátek takhle s Katkou seděli v hospodě a já si říkal, že se Katka vůči mně tváří (s ohledem na to, co jsem psal v pardubickém komentáři) velice mírumilovně. Ptal jsem se, četla-li můj komentář a správně jsem tušil, že nikoli. Vyzvídala, co že jsem tam o ní psal, ale radši jsem mlčel, honem ještě stihl využít situace, že mě ještě nezabila a urval pro sebe třetí místo. Asi týden na to mi přišla od Katky přišla esemes zhruba následujícího znění: „Ty blbečku, ještě jsem to nečetla, ale maminka mi to ocitovala a to mi úplně stačí k tomu, abych si byla jistá, že ti tu nevymáchanou hubu rozbiju.“ Před dvěma týdny v úterý jsem pak měl jakési tušení a nějak vycítil, že bych na scrabble dnes chodit neměl. A asi v půl páté mi přišla SMS (od Katky), jež zněla nějak takto: „Tak já ti přijdu rozbít hubu až k Poškolákům a ty nedorazíš! Srabe...“ Průšvih byl, že ve čtvrtek jsem potřeboval zajít na Palubu. Rozhodl jsem se přijít co nejdřív na pátou a doufat, že Katku minu. Honem jsem si vyřídil, co jsem potřeboval a rychle zdrhal. Ještě jsem nechal Pavlovi Podbrdskému vzkaz pro Katku: „Kdyby přišla, tak jí řekni, že jsem tady byl, že měla možnost, že ji nevyužila, a že má smůlu. Ona bude vědět o čem mluvím.“ Musel jsem se s ní minout asi o minutu. Každopádně jsem ji esemeskou zprudil, že jí chci dát možnost a ona nedorazí a zopakoval, že měla možnost a má už tedy smůlu. Prý dorazila ve čtvrt, protože měla problémy s policajty (že by jela na kole, a že by policajti četli můj komentář a pro jistotu u ní prováděli dechovou zkoušku?, nevím). Každopádně si asi naší policie začnu vážit víc, než tomu bylo doposud.
Dařilo se mi jí tedy vyhýbat celkem velmi úspěšně. Nicméně tento týden, během festivalu deskových her už to možné nebylo. A zatímco esemesky zněly dost odlehčeně a naznačovaly, že to nakonec víceméně bere s humorem, tak její slova, když jsme o tom komentáři diskutovali, zněla velmi vážně. Prý mám napsat, no moc se mi do toho nechce, že pohled na mé dva vyražené zuby můj názor změnil :-( Teď bych vám tedy rád zprostředkoval Katčinu verzi: Dost jí vadilo, že jsem tam prý z ní udělal alkoholika, když prý měla jediného panáka. A hlavně to, že komentář mohou číst lidé, kteří ji neznají tak dobře, aby věděli, že taková není a mohou si o ní myslet kdovíco. Taky jí vadilo, že jsem se trefoval v podstatě jen do ní. Víceméně, jsem všechny její argumenty uznal, ačkoli doufá, že všichni čtenáři těchto komentářů vědí, že vše zde psané je třeba brát s určitým nadhledem. Když teď však komentář pročítám, tak mi nepřijde, že by to vyznělo nějak moc strašně. Ale budiž. Zkusím to uvést na pravou míru. Ten Renatou komentovaný Katčin pohyb po parketu mi opravdu připadal velmi zpomalený, ačkoli ladný zůstával. Ale měl jsem pocit, že by opravdu tato skladba chtěla trochu víc života (Katka říká, že to bylo i tím, že ten parket prý hodně klouzal). Zároveň to bylo poprvé, kdy jsem Katku v průběhu večera viděl na parketu. To ovšem neznamená, že tam předtím nebyla. Slova o tom, že byla buď na parketu, nebo u baru, jsou však autentickou citací jejího vlastního výroku. Kde byla častěji nevím, k baru jsem moc nekoukal, na parketu ji viděl jken někdy. Každopádně ať byla kdekoli, prý měla jen jednoho panáka a jinak popíjela tonik a Tomáše (tedy Fantu). Na druhou stranu pravdou také je, že jsem si vzal na mušku ji, ačkoli by jistě za zmínku stálo jistě i chování jiných, jenže to jsem nepostřehl, takže opravdu příhodami někoho jiného sloužit nemůžu. A pravda také je, že člověk si víc dovolí k tomu, koho lépe zná.
No nevím. Pročítám to zas a znova a opravdu mi to tak strašné nepřijde. Ale Katka prostě chtěla, abych vám ujasnil (hlavně těm, kteří to berou příliš vážně, bez nadhledu a usoudili z mých slov, že Katka je alkoholičkou – doufám, že jich není mnoho, stále ještě věřím v důvtipnost a smysl pro humor většiny scrabblistů), že není alkoholikem, a že prý měla jen jednoho panáka.
Opět hledím na mé dva vyražené zuby :-) a doufám, že ani tento pohled neubere nic na zajímavosti mých příštích komentářů. Jistě vás budu informovat o všech možných perličkách se stejnou vervou a tuším, že je zřejmé, že víc budu vědět (a tudíž psát) o těch, které víc znám...
Vaše naTLUČená HUBA