Předmluva
Po minulém Milanově komentáři, který, jak jste si jistě (zvlášť po Milanově upozornění) všimli, rozhodně nebyl (ne, opravdu v žádném případě nebyl) psán Tlučhubovským stylem one man show k vám opět přichází Tlučhubovský styl věnující se z 90% jen Tlučhubovi. Doufám, že Milan po psaní svého komentáře pochopil, že psát o jiných partiích bez informací o jejich průběhu je téměř nemožné.
(Luboš Tlučhuba Vencl)
K Vánocům mi Ježíšek přinesl dvě kazety. O jednu – Anetu – jsem si mu psal – druhá mě velmi překvapila – a potěšila. Bylo to Jarkovo Mikymauzoleum. To mě potěšilo i z toho důvodu, že jsem četl, že je prý nejlepší ze všech a proto jsem to chtěl posoudit. Také jsem měl anonce na píseň Mikymauz - o ní prý Martina Jarkovi řekla, že nic lepšího už nenapíše – to posoudit neumím, ale album fakt dobrý je. Od té doby tyto dvě alba v mém magneťáku drtivě poráží všechny ostatní a mezi sebou svádějí tuhý a vyrovnaný boj. Teď když píšu komentář, tak mi k tomu právě zpívá Aneta a až dozpívá, vystřídá ji Jarek. Toho jsem coby zpěváka objevil vlastně až nedávno – před rokem. Kdysi máma koupila Moje (nebo jeho?) smutné srdce. Téměř jsem jí vynadal, jestli to kupuje jenom kvůli tomu, že je Jarek scrabblista. A moc mě nechytlo. Před rokem mi dala Renata avízo, že Milionář je skvělej. Tak mi ho tedy Ježura nadělil. Ani jsem nevěděl, že to album se jmenuje Babylon (myslel jsem, že se jmenuje Milionář). A hele, vono mě to chytlo. Milionář taky, ale hlavně i ty ostatní. Pak jsem se rozhodl dát druhou šanci Jarkovu smutnému srdci a pomalu, pomaloučku si u mě zlepšovalo renomé (v současné době je i před Babylonem). Kromě toho jsem pročetl pár článků a rozhovorů o Jarkovi a s Jarkem.
Ten však na pražském turnaji nebyl - a děly se věci. Domníval jsem se, jestli ho neskolila chřipka, když jsem jej neobjevil ani v Pavučinových turnajích. Jeho nepřítomnost mi přesně nevysvětlili ani Ostraváci. Michal Sikora: „Někde je, už nevím kde.“, Jirka Vícha: „Jarek je pryč... Je pryč.“ Samozřejmě, mohl jsem se zeptat Martiny, ale koneckonců mi tohle stačilo – není nemocen, je nepřítomen.
A v prvním kole mi u kolébky stály tři sudičky, které podle tvaru mojí lebky věštily. První, mírně obézní, mi přivěštila ruku bingové princezny - (N)ECAPEM (74) – hoj, hoj, hola hoj nad neznámým Šusterem již vedu téměř o stovku. Druhá, zloduch od kosti, mi přivěštila samé starosti: „Jenom ať se hošík hoj, hoj potrápí, ať se jeho soupeř bingem hoj, hoj pochlapí.“ – POS(U)NEŠ (92). Šuster snižuje a v dalších tazích jde do vedení. Třetí řekla: „Holky vy snad hoj, hoj blbnete...Já nemám ráda překvapení.“ (No dobře, já vím, že se to nerýmuje) Vzala nůž a šmyk, náskok hoj, hoj zrušila a já si došel pro vítězství. Hoj, hoj hola hoj! Překvapením – nepřekvapením prvního kola byl netradičně malý výpadek favoritů. Nejvýše nasazeným, který prohrál byl na 22. stole Radim Hyršovský, který byl poražen Karlem Králem. Jana Vacková uhrála proti mladému Filipu Vojáčkovi 526 bodů a jen 29 bodů jí scházelo ke čtyřstovkovému rozdílu.
Možná by se jiní „silní“ hráči divili, když jsem Honzu Kovaříka vítal slovy, že se bojím. Ptal se čeho a nevěřil mi, že jeho. Bál jsem se ho víc než, lidí co jsou moc happy, stejně jako Hollywoodu, ale méně, než pravdy, která vítězí na každý pád. Trochu jsem se uklidnil, když v prvním tahu měnil a ve druhém mou ŠANC na vítězství podpořil tímto neplatným slovem. Vedl jsem tedy po dvou tazích 39:0 a byl trochu klidnější. Výrazně klidnější jsem byl po čtvrtém tahu. Rozdíl sice byl o něco menší – 77:40, ale Honza už odehrál oba žolíky – prvního dal za 19, vytáhl druhého a ten šel za 21. Uf, uf. Honza se dál trápil, já v poklidu rozdíl navyšoval a nakonec si klidným krokem došel pro vítězství. Ondra Janovič poslal Michala Sikoru pryč od prvního stolu. Jinak stále většina favoritů vítězila.
Někde v této části turnaje jsem zaslechl v podstatě jedinou perličku dne, kterou pro vás dnes mám (tak si jí važte, i když je sprostá – koneckonců já ta slova nevyřkl – autentičnost slov není přesná, možná to přece jen bylo slušnější, ale význam zůstal zachován). Jirka Kamín popisoval svou prohranou partii s kýmsi: „...pak mi dal prémii a já měl na ruce MRDAT a to už jsem věděl, že je to v prdeli. Jak máš na ruce MRDAT, tak to je prostě v hajzlu.“
Třetí kolo. Pavouk Vícha. Jsou tam i lepší soupeři. Navíc by mohli být dnes Pavouci bez svého kápa poloviční... No, možná byli, jenže když mi za celou hru (i po třech výměnách) přišlo 6, slovy šest, krátkých samohlásek (kromě nich také Ú, Ů, Ě, Ě, Ý), když si Jirka sebral oba žolíky, neměl jsem již sílu brečet a musel jsem se tomu smát. Chvíli jsem měl cíl neprohrát o stovku, ale i ten brzy padl. 421:270. Věděl jsem, že jde o případ, kdy havran v rohu kráká: „never more“ Never more... To mi už opravdu víckrát takhle chodit (totiž nechodit) nemůže. Alespoň už ne dnes. Pro jistotu jsem se pojistil. Jsem sice, stejně jako Milan, neznaboh, na pověry a horoskopy narozdíl od něj věřím, ale jen tehdy, když jim věřit chci a tohle byla „totálně zparchantělá partie“. Nadešel čas mytí rukou. Vzal jsem to opravdu důkladně. S ohledem na další vývoj bylo důležité vítězství Martiny Nohavicové nad Sašou. Milan řádil – řádil už od prvního kola Pavlovi Vojáčkovi na něj nestačilo ani 397 bodů a Milan měl průběžně nejvyšší uhrané skóre (průměr 440 bodů na partii) a samozřejmě byl na prvním místě. Ovšem ještě větším smolařem než Pavel Vojáček byl hádankář Basta. Tomu proti Janě Rusé nestačilo ani 414 bodů.
Věra Beranová je však žena, která bije muže, nebo aspoň mě, bingami po těle (mám s ní skóre záporné). Z losu jsem tedy nadšen nebyl, přesto jsem si ke konci partie mohl připadat (navzdory tomu, že jsem neseděl na zídce staré kašny, ale na dřevěné židli) jako frajer strašný. A také jako Mikuláš. A protože Věra Beranová byla celý loňský rok hodná, dostala od hodného Mikuláše hned dvě binga: HNÍP(A)L(O) (65) a to druhé, které podpořilo můj pocit, že jsem frajer strašný, tedy čisté EGOISTY za 92. Trochu, ale ne moc, jsem si poupravil rozdíl a vyhrabal se ze záporných čísel, do nichž mě uvrhl Jirka Vícha. Přesto už mi bylo jasné, že TurČAS dneska bude špatný. Jirka Frejka zličkoval Romanu a vyhnal ji od prvního stolu. Milan utrpěl první prohru. Jeho přemožitelkou bylo jeho věčné prokletí – Dana Pokorná. Naopak Jana Rusá zůstala zatím stoprocentní, když porazila Ondru Janoviče. Jarda Kodym vyhrál nad Vaškem Járou o 2 body. Honza Kovařík porazil Katku Rusou.
Krásná Margita roztočila ruletu souboje mezi mnou a Lenkou Paličkovou kolem dokola. Celou dobu to bylo vyrovnané a nebylo jasné, ke komu se nakonec štěstěna přikloní. V 10. tahu byl stav pěkný a vyrovnaný: 222:222. A pár tahů před koncem mi již bylo jasné, že jsem prohrál. Nahrál jsem si sice nějaký náskok, ale zároveň se na mě ze zásobníku křenilo neudatelné Ú. Stav byl 351:345 pro mě a já to musel pásnout. A nebylo těžké si dopočítat, že až soupeřka zavře, tak i kdyby to bylo za blbé dva body (nebo za jeden), tak zvítězí. Jenže její S udat též nešlo. Jistě jste si tedy již spočetli, že jsem vyhrál o 2 body. 382 bodů nestačilo Janě na Martinu, ani Frejkovi na Lašťovku. Třetím stoprocentním zůstala Dana Pokorná. Já, Jarda, Milan i Jana jsme byli na skóre 4:1 Zbyňka Burdu zdolal o 9 bodů Honza Kovařík.
Vidě ho nedaleko sebe jsem se jej překvapeně tázal před začátkem kola, zda má 4:1. Bylo tomu tak. Já jsem byl s losem maximálně spokojen. Soupeře jsem si už vybírat nemohl. Ale byly jen dvě možnosti – buď prohraju s mistrem republiky, anebo mistra republiky porazím. No, teda ještě bych moh’ s mistrem plichtit, ale mohl jsem jen vydělat. Začal jsem tedy bez bázně a hany hned ve třetím tahu jsem vyslal vlašťovku naděje k vítězství. Čisté PŘIHASTE (74) nezpůsobilo jen to, že jsem měl relativní klid, ale i to, že se u mě projevil známý třas prstů. To jsem nečekal. Nezbavil jsem se ho až do konce partie, jen byl místy poněkud potlačen. Vlašťovka již přelétla čínskou zeď, ale cesta ještě byla daleká. Michal si vytáhl žoldy (naštěstí najednou) – NE(D)ODA(N)Á (68). Vedl jsem stále o „pade“, ale poušť Gobi ještě byla před vlašťovkou. Partie pokračovala: Já: TAV (20), Michal: EX (+NE+EX=50). Já: „Do prdele.“ po rozchození šoku: VOŠTÍ (30). Michal (po svém neoprávněném protestu): „Ty mě nutíš dělat třicítky.“ MIZ (34). Já: „Teda von snad opravdu chce vyhrát.“ BUK (29) Michal: „Ty mě pořád nutíš dělat ty třicítky.“ Já: „No, jo, taky chci vyhrát.“ Michal: JAG (34). Přesto jsem po chvilce přemýšlení, usoudil, že jsem vyhrál. Pytlík byl dobrán, já zahrál PÍP (15), aktuální stav byl 376:348 a slovo RUDÁ, kterým jsem nakonec zavřel, bylo možné položit na dvě místa. Michal (vyčítavě): „Ty mě fakt nutíš dělat ty třicítky.“ Já: „Máš další?“ Michal: „No teď už to bude těžší.“ VĚZ (19), RUDÁ (15) já +5, Michal –5 = 396:362. To byl mač! Vlašťovka doletěla, snad i posilněna zrním od Ludvíka van Beethovena, a symbolizovala naději. Milan a Jarda prohráli a Poškolácký prapor jsem tak nejvýše držel já. Renata uhrála 554 a kromě toho, že si vylepšila už tak dobrý TurČAS (prohrávala o málo, vyhrávala o dost) se ujala vedení v soutěži o nejvyšší skóre. Honza Kovařík porazil po Rusé Katce i Rusou Janu. Na čele se osamostatnila Martina, které očividně svědčila nepřítomnost Jarkova dohledu a byla k nezastavení.
Jo! Jo! Jo! Teď to bylo dobrý. Měl jsem tři pokusy na šestý bod. A naději, že snad budu mít možnost bojovat o ten sedmý. Aspoň mít tu možnost o něj bojovat! Kéž by. Opět jsem se před začátkem sedmého kola divil, že má Honza 5:1. Dana Pokorná. Na tu se mi dařívá. Podarovali jsme se bingy a před závěrem vedla Dana o 5 bodů. Dobral jsem X a Ť. X jsem udal, Ť jsem udat nestihl a ani mě tolik nemrzela ta prohra, jako to, že to bylo o „celých“ 26, protože Dana 22 nahnala jen na tom, že přičetla mé Ť a Ř. Slyšel jsem muže, který znal osobně Egypťana Sinuheta, jak dřevěnou nohou vyťukával rytmus scrabblového metronomu a doufal, že ještě neodklepal můj čas na tomto turnaji. Byl jsem zatlačen ke zdi. Sice na původní cíl 6 bodů mi zbývaly ještě dva pokusy, ale věděl jsem, že a) buď ho nesplním, nebo b) ho splním, ale s mým mizerným TurČASem stejně tento výkon nebude znamenat dobrý výsledek, nebo za c) musím vyhrát obě dvě zbylé partie. Mé první kroky směřovaly k partii Honzy. Ten již teď byl jednoznačným hitem turnaje a bylo otázkou zda dobře rozehraný turnaj k něčemu dotáhne a pokud ano, tak k čemu. On sám však věděl, že takhle už měl rozehráno několik turnajů a nakonec z toho nic úžasného nebylo. A Honza vyhrál i tuto partii. Porazil Karla Sikoru. Povídám mu, že teď už má docela blízko desítku. Odvětil, že je to ještě daleko, a že teď dvakrát dostane napráskáno. Milan porazil Dášu. Na čele bez prohry stále zůstávala Martina, která řádila jak vodní kalamita v Pákistánu. Hrubě se nevedlo Martinu Hrubému. Po třech kolech měl sice dva body, ale na těch zůstal i po sedmém kole.
Jarda Kodym. „Tak pojď,“, říkal jsem si v duchu, „poperu se s tebou!“ Jarda začal výměnou a dalším tahem dal TAP(E)TÁM (71). Přišel mi žolík. Šel jsem po bingu. Už jsem ho měl. Už tam leželo na desce. Teď nevím přesně, bylo to něco jako NESVO(L)Í. Jenže, protože mi známí důvěrně říkají Luboš Šiška, tak jsem ještě zavolal svého přítele na telefonu – mozek – a ten říkal: „Pozor, za tím je ztrojené písmeno, spočítej si emka a eška.“ Emka: raz, dva, tři, všechna na desce. Eška: žádné. A mozek děl: „SVÍ(C)ENO je sice za míň, ale nenahraješ tak moc.“ No, jo, jenže on není OVAN. Jak to? To jsem nevěděl. Každý normální scrabblista by mi teď to první místo zabil a začal hrát beton. Jarda mi ho sice zabil, ale rozehrál jiné. OSVÍ(C)ENO (68). Tentokrát bez problematických přípojek. Jarda vedl o dvacku. Šel jsem do vedení, ale trápilo mě Ň v zásobníku. Měl jsem sice k němu O, dokonce dvě, a další samohlásky, ale nebylo kam. Jarda to musel otevřít. Zahrál jsem ORBĚ s tím, že mu otvírám trojku a sobě nahrávám na LAŇ + OŇ. Snad tu návnadu sežere. KÝL a KORBĚ. Sakra! Na ruce L, A, Ň, O, pěkná písmena, ale není kam. Nezbývá, než čekat, pryč jde O. Jarda nezavírá a nenahrává. Pryč jde L. Teď měl dilema. Přišel na Ň a nebyl schopen spočítat všechny samohlásky (prý, že pomalu nevidí, co je na desce). Rozhodoval se nad možností 50:50, přítele na telefonu neměl a neměl ani diváky. Ti by v téhle situaci byli zlatí, vidí naše písmena, jenže mluvit nesmějí. Navíc jich tam moc nepostávalo. Jarda: „Já to zahraju a zase si to prohraju. No jo, ale co mám hrát jiného? A já to zahraju, tak ti nahraju!“ PRÝ. První můj pohled: Hm, vedle, PAŇ nic není. Druhý pohled: Ale RAŇ něco je a vznikne AL, vida. „Prohraješ.“ Cha, chá jsem byl spokojený, bo jsem úkol splnil. Milan porazil po Rusé Dagmar černovlasou Rusou Katku. Kdo jiný by měl zastavit Martinu, než dnešní překvapení Honza Kovařík, který Martině připomněl, že: „raz za čas třa robce kožuch vyprašiť.“
Přichází utkání pravdy. Výhra znamená top ten, tedy super úspěch, prohra zřejmě umístění mimo patnáctku, tedy neúspěch. A proti mě Ličkn. Začátek je dobrý. Hraju NEVRŠ (Š na zdvojené písmeno) a na ruce držím LY. Kdyby tak přišlo to I. A hle, je tu. Romana zkouší čisté NESPELUJ, které jí shazuji, přičemž NESLEPUJ by bylo bezproblémové. NEVRŠILY musí počkat, zabíjím NESLEPUJ – ŘEĎ (25). V dalším tahu již NEVRŠILY přichází. Tah na to Romaně neprochází NALAS(K)EJ a po čtyřech tazích vedu 101:37. V příštím tahu již objevuje průchodné NASAK(U)JE (70), ovšem já ihned odpovídám čistým NALEŠTÍM (73). Tyto dvě binga ovšem otevřely dvě bodonosná místa. NALEŠTÍM končilo před zdvojeným slovem a NASAK(U)JE před sloupcem s trojnásobkem. To M i E samozřejmě vytáhla Romana, takže se na těchto místech dost slušně napakovala. Po dvou mých nutných zbavovačkách tak už v desátém tahu vede Romana o 4 body. Začínám tušit velké problémy, protože stále ve svém zásobníku nevidím žolíka. Doufám, že snad je v pytlíku, ale bojím se, že není a vím, že vyhrát v koncovce proti němu bude hodně těžké. Pouštím se však do tohoto boje pln odhodlání. Nakonec vidím, že ani druhého žolíka nevidím, což se ukazuje být rozhodujícím momentem partie. Všechno je tedy vyřčeno a odnášeno do septiku. Ihned poté, co Romana zavřela (možná až poté, co jsme odečetli a přičetli mé body) na mě vyjela tak, až jsem se leknul, co že jsem to provedl: „Teda já ti řeknu,“ proneseno velmi útočným tónem (asi takovým jakým manželka vítá svého muže po příchodu z osvěžovny – „Teda já tady na tebe čekám, už jsou tři hodiny, ty jsi zas pod parou...“) Romana však pokračovala jinými slovy: „já tady celou dobu trnu co provedeš s tím žolíkem. Já si ho vytáhla až v posledním tahu.“ Žolíky bych zrušil! Ale asi si za to můžu sám. V jeden moment jsem při dobírání držel v hrsti správný počet písmen a jedno přebytečné mezi prsty. A zdálo se mi, že právě toto je hladké. Přesto jsem se rozhodl nešaškovat a pustit do pytlíku to písmeno, které je přirozené pustit, tedy to mezi prsty. Ale jak řekla po partii Romana: „To se už nedovíme, jestli to byl žolík.“ Utkání pravdy nastalo i Renatě. Vítězství by jí přineslo téměř určitě a mám pocit, že teprve podruhé v životě, kvalifikační body. A nakonec si s Tomáškem, tedy s Pavlem Tomáškem, poradila. vybojovala tak nakonec své historické 25. místo a navíc udržela vedení v soutěži o nejvyšší skóre a odnesla si svou historicky první cenu ze scrabblu – bonboniéru. Milan v souboji těžkých vah přetlačil Jindru Sikoru, který však potvrdil, že jeho kladenský výkon nebyl náhodný. Milan zase potvrdil svou aktuálně vynikající formu, uhrál čtvrté místo a drží si vedení v kvalifikaci. Sám to komentoval slovy: „Čtvrtý místo, to je 42 bodů, viď, hm, to je dohromady 97. Tak ještě jeden turnaj...“ Ve hře o vítězství byla již jen trojice Honza, Saša, Martina. Martině by pravděpodobně jakékoli vítězství nad Michalem Sikorou stačilo k turnajovému vítězství. Jenže i on Martině vyprášil kožuch. O tři body. Zatímco Honzu za takovou drzost trest stihnout nemůže, Michala by stihnout mohl. Třeba ho Jarek vyloučí z klubu. Nejen, že připravil o vítězství Martinu, ale i Pavučinu. Honza totiž Sašu porazil a stal se tak vítězem turnaje. Nutno říct, že oprávněným. Los mu určitě nepomáhal. Po zparchantělé partii se mnou prý už uvažoval, že to přestane hrát. Vítězství mu přáli, kromě Pavouků, snad všichni (a možná mu to přáli i někteří Pavouci). Zejména proto, že šlo o oživení a zpestření. Jména Willerthová a Nohavicová se na čele objevují častěji. Jenže nyní je rázem v boji o postup na mistrovství a to i přesto, že se to snažil popírat slovy, která jsem už od něj slyšel: „že to je ještě daleko.“ To je samozřejmě pravda, ale ve hře Honza prostě je. Blanka přidala obavu, že teď bude Honza chtít jezdit všude. Tak to vidíte. Poškolácký turnaj Honza ještě nevyhrál, ale republikový už ano. Tady je vidět ta kvalita poškoláckých turnajů.
Znáte ten vtip o tom, co to jsou smíšený pocity? Prý, když se vám tchýně zabije ve vašem novém Ferrari. Tak stejně smíšený pocity jsem zažíval i já. Uhrál jsem 6:3, předvedl výkony s nimiž jsem byl spokojen. Navíc jsem šest bodů uhrál s pouhými šesti žolíky, bez kterých jsem porazil jak mistra republiky, tak celkového vítěze turnaje. Jenže tyto skvělé pocity mi kazil pohled na pořadí a mé 18. místo. Kdybych tak s Vícháčkem nerupl o 150, ale jenom o tu stovku. I takový nářez by mi stačil k 15. místu, které by se mi už líbilo.
A protože jsem v tomto komentáři vzdal svůj hold Pavučině, respektive jejímu předsedovi a všeho (i chvály) moc škodí, neodpustím si při pohledu na letošní výsledky jedno rýpnutí. „Ostravo, Ostravo město mezi městy, proč necháváš Praze v turnajích vítězství.“ První vyhrál Poškolák a druhý vyhrál sice nepoškolák, ale hráč Poškoláky trénovaný. Že by docházelo ke střídání pozic?
P.S. Žolíky zrušit nechci. Naopak jsem odpůrce i jenom úvah o jejich rušení. Jde pouze o autorskou metaforu.
P.P.S. Názvy Jarkových písní, které byly použity, či upraveny - to proto kdybyste si je chtěli poslechnout, abyste byli in: Never more, Margita, Mikymauz, Na zídce staré kašny, Sudičky, Vlašťovko leť (album Mikymauzoleum), V jednym dumku na Zarubku, Strach (Moje smutné srdce), Krupobití, Ostravo, Milionář (Babylon).