(Luboš Tlučhuba Vencl, Milan Kuděj)
Do českých luhů a hájů se dostavil leden a s ním i nová scrabblová sezóna. Její úplný novojičísnký úvod jsem vypustil, protože jsem necítil potřebu trmácet se pro náklep přes polovinu republiky, a tak jsem začal scrabblový rok tradičně - na Kladně. Pokud jde o cíle, tak i přesto, že jsem byl šestý (po Sobiho opožděném příjezdu sedmý) nasazený, tak jsem si přál pouze TOP 10 a byl bych za ni velmi vděčný a velmi spokojený. V pátek navečer mi zavolala Jiřka Lehká, že kvůli zdravotnímu stavu nepojede a to mi neměla dělat. Rázem jsem měl zodpovědnost jen sám za sebe a podle toho to i v sobotu ráno dopadlo. Krásné zaspání mě donutilo vzpomenout si na vojenský způsob vyhlášení poplachu a musím přiznat, že alespoň k něčemu bylo to vojákování dobré. Po třech minutách už jsem byl v garáži a startoval autíčko. Nutno přiznat, že v tom letu jsem stihl pobrat pouze připravené kopírovací papíry a nic jiného.
Když jsme s maminkou na Zličíně nastupovali do autobusu, v duchu jsem si liboval, jak jsem ze všech scrabblistů nejchytřejší. Nebo řekněme spíš nejpraktičtější. Dal jsem si totiž práci a našel si, že tento autobus jede až na zastávku k rozdělovskému kostelu a pochopil, že si tak ušetříme zmatky při kladenském přemisťování. Musím se přiznat, že jsem skutečně byl na tuto svou ideu a nalezené řešení hrdý. Zejména s ohledem na to, že ani cesta na Zličín pro nás není o nic delší, než na Hradčanskou či Dejvickou. V Kladně však můj geniální plán dostal trhlinu. Pan řicič přestal "přepínat" informace o tom, jaká je příští zastávka a už několik stanic se tam ukazovalo, že Gymnasium. Zvýšil jsem ostražitost a když jsem spatřil, že jsme na náměstí Svobody, vzpomněl jsem si, že Pavel popisoval, že z něj se má ještě nějaký kus pokračovat a usoudil, že příští je U Kostela. Když jsem navíc na tabuli oznamujicí jméno zastávky zahlédl U..., velel jsem k výstupu. Když jsme však vystoupili, nebylo mi okolí příliš povědomé. A pak máma spatřila nápis na zastávce: "U Nemocnice." No, nakonec jsme sice trefili celkem v pohodě, ale musím sebekriticky přiznat, že má hrdost na můj geniálnií cestovní plán utrpěla značné šrámy. Stíhací jízda Liteň - Beroun - Kladno naštěstí díky suchým vozovkám dovolila jet na hranici povolených rychlostí a za 38 minut už jsem brzdil u kladenské školy. Dokonce jsem tak měl možnost dohnat snídani, u které obvykle na turnajích nebývám vídán. Tentokrát jsem koblihami opravdu nepohrdl. Dalších několik málo minut do zahájení prvního kola jsem věnoval shánění zbylých nutných propriet pro zajištění mého turnajového klidu. Propisovačku poskytla Kačenka, ale s podložkou to vypadalo velmi bledě. Když už jsem se začal uchylovat k vymáhání různých sponek a kancelářských spon od pobavených hráček, přišla spása v podobě Martina Kuči. Ten když viděl mé zmatené pobíhání sálem a smutný výraz, nabídl mi raději nezištně svoji vlastní podložku (červenou !). Za minutu nato začínal turnaj...
Pak jsem asi po deseti hrncích horkého čaje rozmrzl. No jo, když někdo neumí přečíst ani název stanice, tak mu to patří, že pak čtvrt hodiny mrzne v kladenských ulicích. Ale pak už to začalo.
Znáte takový ten třas prstů? Před mistrovstvím republiky mi jej před vzájemnou partií prvního kola ukazoval Vítek Sázavský. Jak průběh mistrovství ukázal, měl důvod pro svou nervozitu. Že by nějaké vnitřní tušení? Těžko říct, ale úplně stejný třas postihl i mě u první partie na Kladně. A to i přesto, že soupeřem byl "jen" Petr Kuča a šlo "jen" o kvalifikaci. Abych byl ale přesný, tak musím dodat, že mě postihl až PO partii. Ale tušení jsem měl taky. Poslední dva dny mě pronásledovalo VELICE silné tušení, že první kolo prohraju. Ale kdo by v dnešní pokrokové době věřil na nějaká tušení!!! Na Petra jsem si věřil. Rozhodně jsem byl hodně rád, že proti mně nastoupil on a nikoli Renata, na kterou to v týdnu dlouho vypadalo. Petr mě však přiměl k tomu, abych jej nepodcenil. Začal totiž partii hned čistým bingem. Stáhnout Petrův náskok nebylo snadné, ale soustředěným úsilím se mi to nakonec zdařilo. Poté jsem za vyrovnaného stavu položil své bingo a věřil, že vítězství už je mé. Petr sice trochu stáhnul, ale 30 - 40 bodíků je stále pohodlný náskok. Pak mě však v zásobníku navštívilo X a já s hrůzou zjistil, že ho neudám. Povedlo se mi zbavit se alespoň Ý a Š, ale krom X mi zůstalo ještě Ř a Á. Žádné z nich už nešlo udat. Ještě jsem zkusil záludné MÁ+ÁH a doufal, že Petr přečte HÁ, ale nestalo se. Když Petr prodloužil slovo SÝC na SÝCE, úplně první myšlenka, která mi bleskla hlavou, byla: "Aspoň se zbavím toho Ř." Pak mi však naštěstí došlo, že EX bude poněkud lepší, než EŘ. Uuuuuuuuuuuuuuf. Toto prohození dvou tahů stálo Petra 31 bodů. Prohrál o 16. Když k tomu navíc přidáme, neplatné KUV a jeden tah, v němž podle svých slov hodně zazmatkoval, mohl jsem být hodně šťastný. Přesto tuto svou výhru nepovažuji tak úplně za náhodnou. To nebylo štěstí. To byla soupeřova chyba. A když je to v chybách a dobrých tazích, tak už to není štěstí. Událostmi prvního kola jsou prohry Vítka s Nerem a také Petra Landy s Renatou. I zbylým Poškolákům se vcelku daří. Martin drtí Jindru Sikoru, Milan Alenu Jankovcovou (Alena sice ze své bývalé republikové formy v poslední době poněkud slevila, ale přesto to nebyl nijak lehký los. Z ošklivého zásobníku mi ve druhém tahu pomáhá BIFL, z dalšího zhoršení písmen zase oblíbený KVAG. Po něm už třímám žolíka a slušná písmena. Soupeřka mi ale přirozeně zabíjí připravené bingo SOVĚTECH a tím mě nutí nalézt trojnásobkové NECITOVĚ (89), které bych asi jinak ani nehledal. Zhruba stobodový náskok pak už držím až do konce partie.), Jana se vyhupuje na průběžné první místo drtivým vítězstvím nad Hagenhoferem. Vítězí i s Poškoláky spřízněná Miau, která přehrává Ivetu Vondrátovou. Pouze Hance Lukáčové se nedaří a prohrává s překvapením turnaje, Martou Hradeckou.
Na druhou stranu jsem však před druhým kolem cítil, že nyní už chci konečně vyhrát. První kolo mi totiž opravdu vyhrál Petr. Vyhrát jsem tedy chtěl. Soupeř však nebyl slabý. Věřil jsem ve výhru, ale očekával jsem velmi těžkou partii. Soupeřem mi byl Filip Sázavský. Musím říct, že v téhle partii mi to opravdu přišlo. Ne sice zcela jednoznačně. Některé silné tahy byly důsledkem pečlivě připravovaného zásobníku, ale některé přišly bez přípravy. Série tahů přes třicet mi dodala dostatek klidu. Pak jsem přidal bingo, další silné tahy a vedl již o 170 bodů. Filipovi skládání binga trvalo podstatně déle. Nakonec jej tedy položil, ale v závěru se mi dalšími silnými tahy podařilo rozdíl novu vrátit nad stobodovou hranici. Poškolákům se daří tak napůl. Martin prohrává S Markem Lašťovkou, Milan poráží Jirku Frejku - nutno dodat že ve velice dramatické partii. Jirka si totiž hned v prvním tahu vytáhl oba žolíky a tak jsem byl nucen hrát na hraně rizika. GRÓFKA naštěstí byla platná a soupeřem položené bingo USLZENÁ (60) znamenalo dohánět náskok zhruba 50tibodový. Nejdramatičtější chvilku jsem tak vytvořil sám svojí nepozorností. Jirkovo zahrání POLŤ jsem přečetl a zapsal jako PLOŤ a stejným způsobem i naťukal u PC a následně neuznal za nevěřícného kroucení hlav okolních scrabblistů. Navíc jsem sebejistě tvrdil že PLOŤ ani nikdy ve slovníkách nebylo. Teprve poloha onoho L mě najednou uprostřed mého tahu bacila do očí a já nabral ve tvářích červenou barvu alá bývalá ruská vlajka. Naštěstí se Jirka mému samobonznutí jen zasmál a vše jsme uvedli na desce na pravou míru. Ke konci partie jsem začal mocně stahovat a nakonec závěrečná skladba písmenek rozhodla v můj prospěch a hrozně cenná výhra byla na světě. Jana poráží Martina Daňka, Renata prohrává s Michalem Přikrylem. Druhou prohru, dokonce s jedním z nováčků, si připisuje Hanka. Sobi začíná svou stíhací jízdu a pokusí se dotáhnout ztrátu z prvního kola, kdy jej na hlavu porazily České Dráhy. Nelze říct, že ji začíná zcela přesvědčivě. Vítězství nad Gabrielou Gugovou o 110 bodů je výsledkem nanejvýš průměrným.
Partie s Ďurim ve třetím kole byla tuhým bojem. Zacpaná pozice, oboustranně všelijaká písmena. Ďuri sice opět u partie kroutil hlavou div si ji nevyšrouboval, ale nové myšlenky mu to do hlavy zřejmě nepřineslo, a tak jsem vybojoval padesátibodové vítězství. Poškoláci opět napůl. Již potřetí prohrála má maminka. Milan rozstřílel Sašu (mnooo, rozstřílel? já bych řekl jen vyhrál, ono to totiž mohlo skončit úplně jinak než těch 481:363. Po prvním tahu Saši jsem se žolíkem v ruce musel sáhnout k výměně, protože jsem neměl tah. Hned vzápětí ale pokládám PADNĚTE (71) a zahajuji typickou Vlčákovsko-Sikorovskou partii. Dva tahy na to jdu do trochu nejistých PALUBEK (84), jenže Saša má formu jako hrom. I s obyčejnými písmeny můj obrovský náskok postupně stahuje a já mířím raději nakonec dobrovolně do druhé (!!!) výměny v partii. Soupeřka dotahuje a po mé zbavovačce tolik neoblíbeného B už jde do vedení. Já sice druhého žolíčka na ruce, ale v ucpané pozici jediné místo na prémii. Což o to, vidím ji hned, ale úpěnlivě hledám něco normálního a hlavně jistějšího. Nenacházím a tak proti své filozofii jdu do rizika 50 na 50. Ona totiž koncovka ISM nemá žádná logická pravidla a opodstatnění, prostě některá slova tam jsou a některá ne. Můj nalezený ŠOVINISM naštěstí z počítače blikne modře a je rozhodnuto. Dodám jen, že při neplatnosti by soupeřka s velkou pravděpodobností vyhrála ucpáním pozice a udáváním drahých písmen) , Jana vysoko přehrála Jardu Buksu, Martin Yvettu. Když Hanka kroutila po tomto kole hlavou a prohlašovala, že Kladno mít ráda nebude, domníval jsem se, že je na skóre 1:2. Nevěděl jsem, že prohrála i v minulém kole. Renata nestačila na Markétu Gutmanovou.
Partie s Jindrou byla o štěstí, uznávám. Na druhou stranu, vymlouvat se na něj tak, jak to udělala Jindra během partie i po jejím konci, mi přišlo přehnané. Ano, přišel žolík, dal jsem bingo, pak ihned druhý žolík a ihned druhé bingo, ale vymlouvat se na žolíky i na bodovaná písmena, když ta přišla vyrovnaně, nebo na to, že mám písmena na trojku, na kterou mi drze nahrála, to mi nepřišlo hodné takové hráčky, jakou Jindra je. Ale co, je to její právo. Někdo zkrátka radši vyhrává, někdo radši mluví o tom, proč nevyhrál a každý má možnost si vybrat, do jaké skupiny chce patřit. Ostatní Poškoláci hráli opět zhruba půl na půl. Milan porazil Michala Přikryla (Michal se vzpomínkou jak mě minule rozstřílel na lize, mi i tuto partii chtěl znechutit čistým NECHUTIT (62), po němž jsem si došel pro ověření a pro křížek. Ale oběť žolíka do trojnásobkových NECHUTITI + CIĎ za 63 vrátila partii na začátek. Jenže má dobírka byla šílená, vedle sedící Jindra Voráčková s pochopením litovala můj zásobník. Tah jsem ještě vydržel díky obojetnému ztrojnásobení úček kolem slova KAP na ÚKAPŮ (30), ale se sedmi AEIOU už jsem hrát odmítl a vyrazil za další výměnou v turnaji. Michal však také bojoval s písmeny a postupně mi přihrál na tři trojky, což značilo rázem 50 bodů náskoku, ale žolíka měl jistojistě on. Obavy však byly zbytečné, písmenka mu k sobě nešla a partie dospěla do pohodového konce), Renata jednoho z nováčků, Martin prohrál s Jirkou Frejkou, Jana s Lídou Rusou. Filip Sázavský opět ukázal, že roste ve velkého hráče, a že jsem měl důvod se jej obávat. Nezalekl se ani jména trojnásobného mistra republika. A mistr - nemistr, Sobi - Nesobi, poslal ho zase zpátky dolů. Za zmínku stojí příhoda, kdy jsem se dozvěděl pravdu o Hančiných úvodních třech prohrách. hang: "Tak jsem ti porazila rodinku." já: "Hm. O kolik?" hang: "Asi o 220." já: "Hmmm. To už je dobrý. Já maminku málokdy porazím o 150..." Po tomto rozhovoru odcházím. Pak, asi za pět minut mi něco nehraje. Hanka se snad s někým bavila, ale to jsem nebral na vědomí. Potřeboval jsem znát odpověď na svou otázku a tak jsem se k ní přiřítil jako hotové elnino. "Počkej, počkej. Jak to, že mi porážíš rodinku? Dyť maminka měla 0:3. Neříkej, že ty taky." Hanka se začíná usmívat: "No. Tys to nevěděl?" Očividně ji překvapilo a myslím, že i potěšilo vědomí, že to ještě neví úplně všichni, a že si tedy o ní nešpitá úplně každý. I když je taky dost dobře možné, že už to úplně všichni věděli a jen já byl tím posledním nevědomým.
Páté kolo a už skutečně začíná přituhovat. Soupeřkou mi je Kačka a rozhodně se necítím jako favorit. V poslední době jsem s ní moc nehrál, ale když, tak to nebyly partie vítězné. Věřím, že hodně v téhle partii zafungovala i psychika. Do partie jsem nastoupil opravdu skoro poraženecky. Písmena nechodila příliš ani jednomu z nás, ale Katka z nich aspoň místy dokázala vytěžit nějaké body a najednou, kde se vzala, tu se vzala, objevila se u mého skóre padesátibodová ztráta. Pak se však cosi zlomilo. Najednou ve mně začal jeden z hlasů křičet, že sakra jsem dobrej hráč a že přece sakra tuhle partii můžu vyhrát. A najednou - tah po tahu jsem začal stahovat. Ne o mnoho, po pár bodech, ale soustavně. Už to bylo asi o 20 bodů. Katka odehrála jakési pětipísmenné slovo a já nahlas okomentoval co se mi prohnalo hlavou: "Tak dva žolíky nemáš." Věřím, že i Katčina odpověď byla upřímná: "Když je máš ty..." Pak při dobírce hodila svá písmena před sebe a já uzřel, že dva žolíky už teda mít nebudu. Jednoho ještě možná jo. Ale klidně mohla mít už oba, co když jedním z těch dvou zbývajících písmen byl právě druhý, vlastně první žolda. V pytlíku 4 písmena, ztráta asi 35 bodů a soupeřka dost možná se dvěma žolíky na ruce. Zamyslel jsem se, co zahrát, abych ji i přesto v koncovce dokázal proti dvěma žolíkům porazit. Už to nebyla ona poraženecká nálada z první poloviny partie. Věřil jsem, že šanci mám. Přesto, když jsem sahal do pytlíku, nesnažil jsem se zakrývat své přání a s jediným výstižným "Prosíííím," jsem vylovil tři písmena. Byl tam! bylo mi jedno, že to Katka z mého výrazu jednoznačně pozná. Nahlas jsem si oddechnul a svalil do opěradla židle. A najednou jsem to spatřil. Bylo to čiré, jasné a zřetelné. Co však to bylo platné, když teď běžely dvě minuty, které to mohly zcela zhatit. Nezhatily a má úleva byla ještě očividnější. MASTIL(Y) a hotovo. 347:297. Katčina chyba zkrátka byla, že v jediném tahu, v němž držela žolíka, mi to bingo nedala. Já v prvním tahu, kdy mi žolík přišel a zároveň v posledním tahu celé partie bingo dal. To je scrabble!!! Milan poráží Martina Hrubého (Očekával jsem velmi tuhý boj, slovníkové kvality Martina jsou dobře známé. Zahájil výměnou tří písmen, ale k prémii to nevedlo. Proti původním plánům díky boji s písmenky musím do riskantních variant v podobě FALŮ a později i do podezřelého ZHNĚVÁ, které mi neprochází. I přes tuto chybičku dovádím partii do vítězného konce a je jasné, že v následném kole budu na jedničce u souboje dosud neporažených) , Jana Jirku Kamína, Martin Zbyňka, Hanka Martina Šanderu. Renata sice nestačí na Žížu, ale Miau poráží Markétu. A první bod si připisuje i maminka. Tedy pro Poškoláky velmi úspěšné kolo.
A už je to tu zas. Zas turnaj rozehraný na výhru. No jo. Ono se to řekne - vyhrát turnaj. Ale víte vy, jak to je těžký? Člověk sice vyhraje pět partií, ale čekají další čtyři nejtěžší a tři z nich musí vyhrát. Fakt je, že tentokrát to bylo trochu jiné. Když jsem se do podobných situací dostal několikrát minule, tak jsem na sebe vyvíjel poměrně silný tlak. Tentokrát jsem si šel pro desáté místo a k tomu stačilo vyhrát už jenom jednu ze zbylých čtyř partií. Posledním neporaženým soupeřem je Milan. Podle svých zvyků nekoukám s kým hraju, a trochu mě překvapuje že přichází právě Tlučhuba. OK, lehké to nebude, ale věřím, že šance jsou otevřené. Nemám s ním sice v poslední době na turnajích dobrou bilanci, ale kupodivu si dost věřím. Ve druhém tahu ale provádím další hrubku v turnaji. Na ruce slušná písmenka, přemýšlím nad bingem a teprve po začátku zapisování součtu mě kopne, že TOMŽ je takřka na 100% neplatné. Nehnu však ani brvou a vynadám si jen vnitřně, co jsem to za troubu. Představu o vyrovnané partii Milan rozbíjí svým čistým bingem v pátém tahu. Scrabblový bůžek mi ale dnes opět přeje a čisté NEVALÍM (85) mi nahrazuje zabitá binga z prvních tahů. Tři čistá jsem mu už prý předtím zkazil. Další vývoj je poněkud smutný. Stejně jako proti Katce vařím z vody. Nehraju vyloženě slabé tahy, to ne. Dokonce se mi Milan nevzdaluje, ale já se nepřibližuju. Pak mi přichází žolík a svítá alespoň jiskřička naděje, i když míst na bingo mnoho není. Jenže to už i já držím svého žolíčka a chystám se s ním na závěr. Ještě risknu slabou zbavovačku Ó za 9 bodů, když jsem jej držel příliš dlouho a pak už nestihl udat na žádný násobek. Pak bingo přichází. To Milanovo, žolíkové. Avšak štěstík mi opravdu sedí zase za krkem, přichází prémie a pro jistotu rovnou na trojnásobek SVALNATÝ (83). Naděje ještě je, ještě můžu dát to své, přiblížit se a v závěru to zkusit otočit. Daří se mi nalézt SR(O)CENĚ. Ne, že bych tomu tak silně věřil, ale když máte jen dvě místa a takováto písmena, tak je každé stébélko, kterého se můžete chytit, dobré. Neprošlo. Vzápětí objevuji tu druhou variantu. REC(E)SNĚ. Šanci zahrát ji, mi už Milan neposkytuje a pozici zabíjí. Dušička však má pokoj, protože ani RECESNĚ není platné. Nejsem si vědom žádné chyby. Hrál jsem tu partii špatně, dokonce bych řekl že velmi špatně, ale štěstí mi prostě přálo plnými doušky. Těžko říct. Dost možná to někde zahrát lépe šlo. Nejsem přesvědčený, že jsem to zahrál naprosto perfektně, ale nevím. Prostě nevím o ničem, co by mělo být donebevolající (nebo klidně úplně normální) chybou. Že by to byla ta jedna partie, kterou zkrátka vyhrát nešlo? Možná. Ale rozhodně tím nechci tvrdit, že jsem hráčem bezvadným, bezchybným a dokonalým. Klidně tam chyby mohly být, jen si je neuvědomuju. Dosud jsem nemluvil o jednom z dalších překvapení turnaje, o Honzovi Kovaříkovi. Tedy upřímně řečeno překvapením podle mne bylo, že se na Kladně objevil. Když už se ale objevil, tak jsem nepochyboval o tom, že zahraje dobře. A vskutku. Po duu BukVo porazil v šestém kole i Pavla Vojáčka a vyšvihnul se už na 5:1. Poškolákům se vcelku dařilo. Jana sice prohrála s Michalem Přikrylem, ale Máťa rozsekal Ďuriho, třetí bod si připsaly jak Renata, tak i Hanka a dokonce už druhý má maminka.
Sedmé kolo a partie s Michalem Přikrylem. Opět si poměrně věřím. Ale písmenka jsou hranatá a samotná sebedůvěra neznamená nic. Od prvních tahů Michala zasypávám tvrdými direkty a rychle se mu vzdaluji. Nedělám si však žádné iluze. Jsem si téměř jistý, že Michal skládá bingo. A skutečně, pár tahů na to hraje čisté NEBRALA a stav partie je opět vyrovanný. Pak však pokládám své žolíkové bingo, hraju další silné tahy, dotahuji žolíka druhého a partii dovádím k jasnému a rozhodujícímu vítězství. Přesto - Michal hrál hodně dobře a výsledek 417:315 rozhodně nenaznačuje, jak velký odpor mi kladl. Sedmé kolo mě zároveň znovu reálně vrací do boje o první místo. Milan prohrává s Lídou (od prvních tahů cítím, že to nebude dobrá partie, peru se se zásobníkem, pořád tahám za kratší konec a nemám napojovací písmena. Přesto se mi víc jak polovinu partie daří držet vyrovnaný stav. Pak už ale Lída bod po bodíku odskakuje a mně nepomáhá ani zoufalá výměna (už čtvrtá v turnaji !!!!), která naopak můj zásobník zhoršuje. Stíhám se ještě zbavit Ú, ale pak již jen sleduji s obavami skóre. Končím na hrozivých 285 a inkasuji nářez o více než 100 bodů v partii, kde se moc věcí jinak udělat nedalo) a na čele se tak rovná pětibodová skupinka v níž jsou kromě nás ještě Jarda Kodym a Martin Hrubý. Přesto se příliš nestresuji. Ba naopak. Přišel jsem si pro TOP 10 a tu teď mám jistou na 99 procent, takže mám splněno a cokoli, co bude navrch, bude příjemný bonus. Ostatním Poškolákům se však příliš nedaří. Vlastně všichni ti, co v minulém kole vyhráli, zaznamenali nyní prohru. Milan s Lídou, Martin s Pavlem Vojáčkem, Hanka s Alenou Jankovcovou, Renata s Jardou Buksou a maminka s Nedvídkem. Vítězství jsme si tak připsali jen my, v minulém kole poražení. Kromě mě vyhrála ještě Jana svůj mač s Ivetou.
Los osmého kola je s ohledem na můj boj o prvenství poměrně příznivý. Jednoho soupeře - Martina Hrubého, mohu odstřelit sám, další odpadne ve vzájemném souboji Lídy s Jardou a Milana, který má jako jediný z nás pěti výrazně vyšší Turčas než ostatní, může odstřelit Martin Daněk. Tedy tolik praví teorie. Praxe ukázala, že Lída porazila Jardu, a že Milan se vidiny triumfu vzdát nemíní. V souboji exmistrů Daňka rozstřílel. Po drtivé prohře jdu do posledních dvou kol s cílem alespoň jednu partii vyhrát, což takřka jistě bude znamenat desítku a vzhledem k slušnému TurČasu možná i první pětku v turnaji. Ale Martin mě svými dvěma výměnami v prvních třech tazích dostává na koně. Při svém vedení tak dilema zda zahrát za třicet řeším žolíkovým slovem BAŇATÁ (54) a vedu o 80. Později se mi navíc vyplácí učenlivost a pozorné sledování posledního finále MR. Díky Vlčákovi tak s naprostou jistotou pokládám čisté NEPYCHAT (76) (Sobi vedle se tomu jen tak usmívá). Martin Daněk je viditelně rozladěn a tak prubnu ještě drzou nebingovou EXVÝHODU (72). Opravdu jen prubnu. Náskok však je dostatečný, tak mě ten pokus ani nemrzí. Partie se už jen dohrává. A má partie s Martinem? No, nastupoval jsem k ní s rozporuplnými pocity. Martin mě ještě nikdy neporazil a já tušil, že si toho je vědomý. Z vlastní zkušenosti pak vím, že ač si to člověk snaží nepřipouštět, tak ve skutečnosti ho takové vědomí víc nebo míň ovlivní. Na druhou stranu i já si jsem vědom Martinových kvalit a vím, že jednou to zkrátka musí přijít. Považuju se sice za mírně lepšího hráče, než je Martin, ale několik z těch mých výher nad ním už bylo šťastných a řada musí dřív, nebo později přijít i na něj. A od úvodu partie se zdálo, že je to právě nyní. Neměl jsem co hrát. Prostě to nepřišlo. Nic. Když se pak můj zásobník dostal do naprosto nehratelného stavu, tak Martin zrovna položil svoje bingo. Musel jsem vyměnit. Martin odehrál a bylo to o stovku. Tento vývoj a možná i jeho zásobník, ho přiměly k poněkud obranné hře. Ale uchýlil se k ní příliš brzo a já toho hodlal využít. Především mi tím naznačil, že druhého žolíka (první byl v bingu) ještě nemá a za další mi dal příležitost k snížení náskoku. To se mi podařilo a když byl rozdíl kolem padesáti bodů, tak jsem dostal žolíka. To už jsem si celkem věřil. V partii jsem začínal, a tak po mých tazích byl rozdíl zhruba jen kolem 30 a žolíka jsem měl ještě na ruce, což znamená, že jsem svoji pozici považoval pouze za velmi mírně horší. Jenže vzápětí Martin během pár tahů odskočil znovu na rozdíl cca 50 bodů. Konec se blížil, sestava písmen, ani pozice na desce nenapovídaly tomu, že bych mohl dát bingo a naděje na výhru mizela v nenávratnu. Několik tahů již byla na desce otevřená trojka, kam jsem mohl hrát za 35 žolíkové KL(E)Č, ale moc se mi nechtělo. Zbavil bych se jediného svého trumfu a stále bych byl od Martina hodně vzdálen. Jenže čas pokročil, konec se výrazně přiblížil a dobré tahy nebyly. Dostal jsem se do situace, kdy jsem zvažoval, jaký tah je méně marný. Pozor! Já se předčasně nevzdával! To bych nebyl já, stále jsem hledal cestu, jak dojít k vítězství, jen mi ta cesta k němu mizela z očí. Nakonec jsem se rozhodl pro ono KL(E)Č s tím, že se Martinovi aspoň trochu přiblížím a pak se může stát cokoli. Přesto jsem v zázrak nevěřil. Mistr Xu však měl té soboty jiné, mně tajemstvím zahalené, záměry. Vnuknul mi myšlenku, že mám hledat stéblo, jehož se tonoucí musí chytit - pokud alespoň nějaké vidí. A tak jsem stéblo hledal. A náhle jsem odhalil, že na desce není X. Třikrát jsem desku prohledal odshora dospoda a odspoda nahoru, abych se ujistil, je-li to skutečně pravda. A pytlík je prázdný a Martin zrovna odehrál pouhé CARE (5). To skoro nasvědčuje tomu, že jej skutečně nemá kam zahrát. Pokračoval jsem však v hledání dalších stébel. Náhle jsem spatřil, že nikde nevidím ani G a F. Tomu už jsem téměř nemohl uvěřit. Znovu jsem asi třikrát tam a zpět porhledal desku, abych se o tom ujistil. Skutečně - nikde nejsou. A já mám zavření na dva tahy. Jako nejrozumnější vidím odehrát nejprve zbavovačku a pak zavřít rozhodujícím: JÓ. Riskuji. Zabít mi to, tak to Ó za tolik neudám nikde, ale nahrát Martinovi na JÓG by byl asi ještě větší risk. Ze dvou zbavovaček, které jsem viděl, jsem si vybral tu, kterou jsem nalezl jako druhou. Tak nějak mi přišlo, že bych tam Martinovi mohl zabít víc možností. A skutečně. KASTY (7) definitivně zpečetily Martinův osud. Martin nakonec odečetl 26 bodů!!! Kromě známé trojky výtečníků: XFG ještě také Ý a C. Po partii sám přiznal, že to příliš přetaktizoval. V několika chvílích - včetně úplného závěru - ještě před mými KASTami - se mohl X zbavit, ale odložil to. Byla to tragická chyba. Tedy pro něj. Po druhé jsem tak vyhrál Xkový závěr partie, která již na výhru nevypadala. Ale považuji to za zasloužené vítězství. Za vítězství vůle a nezdolnosti. Vítězství za to, že jsem se nevzdal a za to, že jsem bojoval. Jana Vacková porazila Kačku, Martin Miluši Bryndovou a body si připsaly i Hanka, Renata a Miau za dvoubodovou výhru nad Ondrou Janovičem. Naopak další porážku zaznamenala má mamuška.
Situace před posledním kolem byla jasná. Milanovi stačilo k triumfu jakékoli vítězství. My s Lídou jsme museli zvítězit ve vzájemné partii a zároveň jsme vzývali Pavla Žibřida. Jen jeho výhra nad Milanem nás mohla posunout k turnajovému prvenství. Za vyrovnaného stavu partie, někdy kolem pátého tahu, odehrála Lída nějaký běžný průměrný tah a já běžné průměrné dvoužolíkové bingo KAPIÍ(C)(H), takže jsem vedl asi o těch 50 bodů a celkem jsem již věřil, že bych mohl uspět. Jenže pak následující čtyři tahy vypadaly tak, že Lída odehrála vždy zhruba něco přes 30 bodů a já vždy tak 14, v lepším případě třeba i 17 bodů. Zkrátka to nechodilo. Ale zároveň jsem si po každé Lídině třicítce říkal, že teď už "opravdu, ale opravdu" nemá kde nahánět tak velké body. Ale měla. Pořád a stále. Poté, co jsem položil bingo, tak mé dva nejlepší tahy byly 21 a 20 bodů. Možná by se dalo mluvit o smůle. Zároveň s tím by se sice muselo dodat, že ti žolíci zase byli štěstí, ale možná bych mohl tvrdit, že ta smůla byla větší. Ale vymlouvat se nemá smysl a nebylo by to fér vůči Lídě. Její vítězství bylo, stejně jako to mé proti Martinu Hrubému, vítězstvím odhodlání a bojovnosti. Vyhrála zaslouženě. Po očku a hlavně po oušku jsem současně sledoval i děj vedlejší partie. Ouško slyšelo samé špatné zprávy. Jednu větší cifru z Milanových úst, než druhou. Na rozdíl od Lídy jsem však přece jen živil naději na Milanovu prohru, neboť jsem po očku viděl v Pavlově zásobníku naději. Jak partie probíhala a jak se během ní cítil, to by Vám měl popsat její šťastný vítěz a vítěz celkový. Opět tedy "předávám klávesnici" do povolanějších rukou. Do poslední partie jsem šel naprosto klidný. Díky obrovskému náskoku v TurČasu jsem mohl jít za jakoukoli výhrou na nejvyšší hraně rizika. Avšak štěstík se rozhodl mi to usnadnit. Hned do úvodu žolíka a já nacházím spásné KMIHNOUT (64). Ale Pavel to je bojovník k pohledání a tak se navzájem masírujeme tahy kolem 30bodové hranice. Položením druhého žolíka do POHOVEK (72) odskakuji na 105 bodů, žolíci pryč, vše vypadá jasně. Jenže Pavel Žibřid ne nadarmo patří již léta k těm nejlepším hráčům v republice. Z obou stran létají dál třicítky, blíží se závěr a já pomalu přestávám být obezřetný. Ne, nehraju slabě, ani nepodceňuji, ale v duchu už jsem přesvědčen, že tuhle partii nemohu prohrát. CHYBA !!!!!!! Z druhé strany přilétá čisté a hlavně dokonale výživné ZAKLÁTÍŠ (82) a já ke své hrůze zjišťuji že mám problém, dokonce že mám velký problém! Pavel totiž dobírá už jen poslední dva kameny. Rychle zaháním myšlenky typu, jak se dá prohrát takřka jistá výhra v turnaji a hledám spásné řešení, protože můj zásobník je bodově moc bohatý. Nestíhám propočítat všechny možné kombinace, navíc ani nemám jistotu slova na desku. Nakonec věren své dnešní hře, riziku a štěstíčku zahrávám to nejbodovější co jde. Slovo KARDŮ (16) mi v mozku bliká modře, ale důležité bude co na to Novex. Tvůrce slovníků jej do této množiny slov vložil a tak si poprvé oddechuji. I tak mám v zásobníku dost (9) a při zahrání 14 bodů z druhé strany prohraju. Rychle překontrolovávám desku, hledám drahá písmena, většina jich tam je, ale Pavel končí mé trápení a položením osmibodového JIN mi padá kámen ze srdce. Každopádně upřímně přiznávám, že tuhle partii si za to co s jednoznačně horšími písmeny dokázal, zasloužil soupeř vyhrát.
Zklámání na mně asi znát nebylo, přesto jsem ho trochu cítil. Pravda, přišel jsem s cílem být do desítky a ten jsem splnil, ba dokonce "přeplnil", na druhou stranu, hrál jsem celou dobu o víc. Pak jsem si uvědomil, že vlastně ještě možná můžu být bronzový. Důležité bylo zjistit, jak hráli Jarda Kodym a Jana Vacková. Jarda prohrál, což mě s ohledem na mé sobecké zájmy potěšilo. Jana zvítězila. Přiznal jsem se jí, že bych SKORO byl rád, kdyby tomu tak nebylo. Přesněji řečeno - její prohra by byla pozitivní pro mě, její výhra je pozitivní pro ni - tedy pro můj tým, ergo pozitivní pro mě. Takže vlastně špatná zpráva nemohla přijít v žádném případě. I když pravda - ten bronz... Nezlobil bych se za něj... Nicméně i tak jsem nabyl dojmu, že na tom s Janou dosta možná budeme na Turčas hodně podobně, a že možná bronz přece jen ukápne. Když tedy Pavel Chaloupka přečetl na čtvrtém místě mě, byl jsem přece jen lehce zklamaný. Ovšem pouze do chvíle, kdy jsem pořadí spatřil v písemné formě a zjistil, že mnohem, MNOHEM blíže jsem měl k místu pátému, než k tomu třetímu. Během posledního kola dokázali některá překvapení turnaje korunovat svůj dobrý výkon dalším vítězstvím a dotáhnout to k nečekanému překvapení. To se týká jednak Honzy Kovaříka, který přehrál Michala Přikryla, ale hlavně Marty Hradecké zvítězivší nad Markem Lašťovkou. Škoda, že se totéž nepodařilo Miau, která nestačila na Ďuriho. I Poškoláci se v posledním kole řácky "pochlapili". Jak již psáno. Milan svým vítězstvím vybojoval vítězství a Jana bronz. Martin taky vyhrál a urval tak desítku, konkrétně sedmé místo, Hanka svojí výhrou zachránila pozici v první dvaatřicítce, a tak pouze Renata a maminka na svoje soupeře nestačily. Jediný, kdo tak svůj výkon nevytáhl k něčemu většímu, jsem zůstal já. Tož kurňa to naštve. Víte jak to mohly být krásné celopoškolácké stupně vítězů? Milan, já, Jana. No ale první, třetí čtvrté a sedmé místo taky nejsou tak špatná :-) Překvapivě jdu už i pro dílčí cenu, protože v hlasování hráčů můj drze zahraný ŠOVINISM soupeřům zaimponoval. Jen kdyby věděli, jak jsem se při jeho pokládání třásl strachy... Spokojeně pak mířím i pro cenu za výhru v turnaji. Cestou mi ještě Pavel Chaloupka stíhá prozradit, že obří polštář má cenově větší hodnotu než finanční částka v největší obálce. Ale malý polštářek (ó jak dobře se mi na něm spí) jsem si odvezl už z Nového Jičína a tak tentokrát sahám materialisticky po penězích. Polštář zůstává hráči dlouho nepovšimnut a tak si jej nakonec bere až desátý Pavel Žibřid a já mám tak trochu radost s ním. Za tu svoji neuvěřitelnou bojovnost v poslední partii si tuhle cennou cenu určitě zasloužil.
Poškoláci si zachovávají stále stabilní vysokou výkonnost. Soupeři třeste se.