Do Babic jsme vyjížděli hodně brzo, už ve 14,30 od Věrky M., abychom se vyhnuli zácpám, přece jen byl pátek a měl být ještě teplý a slunečný víkend.
Původně s námi měl ještě jet Luboš, ale vzhledem ke svému pátečnímu i sobotnímu pracovnímu nasazení se rozhodl zariskovat (podle nás docela hodně J) a uhrát si účast na MR až v Náchodě, resp. Bruntálu.
Cestou chtěla Věrka zastavit u McDonaldu na svoje oblíbené kafe (ještě mám v paměti, jak ho s Markétou vylily do auta, když Věrka najela na jediný rigol na silnici a kafe skončilo částečně Markétě na klíně a z větší části na řadící páce a v kelímku už toho moc nezbylo), ale nějak jsme podnik minuli a už pak jiný nebyl, ale i bez kafe řídí Věra skvěle, takže jsme do Skleníků dojeli ještě nebylo ani šest.
Já s Martinem jsme pak čekali do půl deváté, měli jsme v hale (netopilo se, ale zima tam nebyla) zamluvený tenis. No jo, prohrála jsem všechny sety, ale to bylo tím zeleným kobercem, na kterém nebyly vybledlé žluté míčky skoro vůbec vidět.
Po tenisu jsme se na chvíli zastavili u baru, kde zatím seděla jen Dana Kučová a Michal Přikryl, který už měl v sobě pár piv. Domluvila jsem s ním (příště nesmím být tak naivní a tyhle věcí musím domlouvat dřív než si Michal dá ty piva), že ráno vezme buď mne nebo Martina na turnaj, protože Věrka měla jet brzy ráno vyzvednout Pavla Podbrdského na nádraží ve Starém Městě, kam se dopravil vlakem z Brna a pak už se nevracet do Skleníků.
Bavili jsme se o tenise, taky o tom, jak mne kdysi Dana poprvé a naposledy porazila ve scrabblu, pak už k tomu příležitost neměla, jednak hraje jen občas (výjimku udělala na lize, kdy pomohla Záškolákům) a za druhé to tenkrát bylo jednoduché, protože jsem ještě hrála kulový.
Pak k baru dorazili Martin K., Ivo, Aleš a Markéta, chlubila jsem se Věře, že jsem dala dva body přímo z podání, bůhvíproč se tomu Martin K. a Ivo smáli. Jasně, jsou to mezi scrabblisty známa tenisová esa, ale stejně by mohli mít trochu úcty k tenisovému začátečníkovi, já si na rozdíl od nich na tenisových kurtech ve Wimbledonu nikdy nezahraju, podívám se tam leda jako turista.
Chtěla jsem jít brzo spát, ale u baru se domluvilo, že se bude hrát poker. Tuhle hru jsem ještě nikdy nehrála, ač jsem o ní hodně slyšela, proto mě lákalo si hru vyzkoušet.
Kdysi jsem hrávala kanastu, takže trošku ponětí, jak jdou karty za sebou a co je pro hru důležité, jsem měla, ale i tak jsem moc nevěděla co mám přesně dělat a myslím, že moje hra (nakonec kupodivu celkem úspěšná, skončila jsem čtvrtá ze sedmi) byla hodně o náhodě a málo o umění či nějaké taktice. Navíc bych možná ani neměla do sedmičky hráčů počítat Michala Přikryla po těch pěti nebo šesti pivech.
Ještě nebylo ani dvanáct, když jsem šla spát, zbylých pět hráčů pokračovalo v pokeru, dlouho mi trvalo než jsem usnula, v pokoji byla totiž hodně velká zima, netopilo se (Věrka se po loňských zkušenostech se zimou vybavila přenosnými kamínky), ale nakonec jsem nějak usnula a probudila jsem se asi v 6,30, kupodivu celkem vyspalá.
Ráno jsme si s Martinem zahráli ještě jednu partii scrabblu a pak už jsme se chystali na turnaj, bohužel Michal Přikryl byl večer natolik společensky unavený, že zapomněl, že má ráno odvézt Martina, takže jsme nakonec oba jeli s Věrou, se kterou to původně domluvené nebylo, neboť měla jet hodně brzy pro Pavla Podbrdského na nádraží.
Ovšem aby to bylo trošku zajímavější, Věra nemohla najít klíčky od auta, takže vyjížděla o nějakých 20 minut později než měla původně v plánu, a proto jsme naštěstí s ní mohli jet a nemuseli pěšky. Podél kanálu už v říjnu nikdy víckrát nejdu, i když v létě, když je sucho to může být hezká procházka. Předloni jsem měla štěstí, že si s sebou vozím náhradní ponožky, pěticentimetrovou vrstvu bahna jsem ze sandálů seškrabávala celé první kolo.
A teď už k samotnému turnaji. Nemám před sebou partiáře ani si nepíšu poznámky, takže to budou jen takové drobty, nač si vzpomenu.
První kolo jsem začínala s Danou Fialovou, nováčkem. Říkala jsem si, že ji nesmím podcenit, takže jsem se předem zeptala, jaké má ELO na herně. Výše nebyla tak závratná, to mě trochu uklidnilo. Dosáhla jsem skoro 400 bodů a rozdíl byl takřka 120, paní Fialová skončila 43 ze 48, ale nehrála vůbec špatně, spoustu slov znala, jestli pojede na další turnaj, jsem přesvědčená, že dopadne líp.
Druhou partii mě čekal Jiří Kamín. Co k tomu říct – na mé straně oba žolíky, jedno bingo, rozdíl necelých 50, nic mimořádného, ani neměl hloupé poznámky a navíc mi to teď naposledy v klubu mi vrátil i s úroky.
Třetí kolo – Aleš Horák. Bůh ví proč se mi na něj často daří, mívám hodně přes čtyři sta bodů a chudák Aleš ani ne tři sta. Tak tomu bylo i tentokrát. A to mi ještě Aleš před partií nabízel, jestli si nechci radši zahrát poker. Hezká hra, zaujala mě, ale na scrabblovém turnaji by to asi neprošlo.
Pak jsem hrála partii s Martinem Daňkem. Obávám se, že hodně jsem si tuhle partii prohrála sama, když jsem za vyrovnaného stavu nepoložila bingo SKOČNÝMA za 94 bodů, u kterého jsem si nebyla jistá jestli platí a pak jsem samozřejmě ztratila několik tahů sbíráním písmen na jiné, platnější bingo a nakonec jsem prohrála o nějakých 50. Vyhrát jsem to ale asi mohla.
Kupodivu být na mém místě Radek Mannheim, můj soupeř v dalším kole, nebál by se onu osudnou prémii položit. I tato znalost mu ale nepomohla, prohrál o 130 bodů a já si připsala další čtyřstovku na dnešní konto.
Pak mě Dana nalosovala ke stolu s Věrkou. Věrka měla dva žolíky, skládala bingo, partie byla docela otevřená, ovšem Věrka nepřišla na slovo KUNINOU, dav scrabblistů kolem viděl ještě další slovo, Věrka bohužel ne, možná i proto, že Jirka Kamín, známý kibic, stál u Věrky docela natěsno, z čehož byla Věrka poněkud nervózní a nemohla se pořádně soustředit na důležitý závěr vyrovnané partie, takže nakonec prohrála o 40 bodů.
Se Zbyňkem Burdou taky většinou nemívám problém, s jedním žolíkem a jedním bingem jsem ho porazila o 140 a další čtyřstovka byla v kapse.
Trošku mě mrzelo, že turnaj neměl sedm kol jako kdysi bylo obvyklé, protože jsem po těch sedmi kolech byla první, ale jak správně podotkl Martin V., kdyby těch kol bylo sedm, byla bych první po pátém a při jedenáctikolovém turnaji až v devátém.
Do předposledního kola mě čekal Martin Kapler. S tím mívám v poslední době problémy, od té doby, co přestal lámat na turnajích tužky, hraje mnohem líp. Navíc měl stejně jako Věrka proti mně oba žolíky, což jsem na konci zjistila a trošku zbytečně vypustila závěr, ale prohrála bych tak jako tak, jen nejspíš o míň bodů.
Paradoxně i když jsem s Martinem K. prohrála, do posledního kola jsem nastupovala proti Pavlu Podbrdskému. Na rovinu jsem mu řekla, že to je jistá výhra pro něj a prohra pro mne, ale kupodivu, partie se vyvíjela jinak. I přes Pavlovy dva žolíky jsem dokázala vyhrát o 15 bodů, to byla euforie!
Pavla jsme vezli do Brna, jestli vinou té porážky či z jiných důvodů, Pavel si nepamatoval, kde bydlí (resp. jeho rodiče), takže jsme nejprve bloudili, ovšem po zapnutí navigace jsme Pavla nakonec šťastně nasměrovali domů.
Věrka je výborný řidič, doma jsme byli za zhruba 3,5 hodiny, což na nějakých 300 kiláků včetně pauzy v McDonaldu byl velmi slušný čas.
Už podruhé jsem si z Babic vezla výslužku v podobě tašky s konzervami, paštikami a hotovými jídly. Musím říct, že Hamé umí dělat moc dobré paštiky, nezbyla už ani jedna.., velká škoda, že ani letos Martin v Babicích natolik neuspěl, aby si jednu z tašek taky odvezl s sebou.