Jak jsem viděl Přerov já (Luboš Vencl)
Tak jsem se rozhodl, že se musím vykecat. Milan ještě nenapsal komentář k pražskému turnaji a o Přerově nemůže psát, když tam nebyl. No, možná že by chtěl, ale já se svojí ukecanou povahou jsem ho předběhl.
Teda to je sezóna. Takovou jsem nezažil. Tři turnaje a každý úplně jiný. Kladno – první zkušenost s „velkým“ pískáním. Praha – trapas, nejhorší výsledek historie, poprvé pod padesát procent výher. Přerov – bomba!, nejlepší výsledek historie, po dlouhé době jsem zlomil prokletí pěti vítězství.
Do Přerova jsem jel s vědomím těchto faktů:
1) Budu tam reprezentovat Poškoláky sám (to, že jeda i půlka Poškoláka v podobě K. Rusé jsem nevěděl) tak hlavně neudělat ostudu (tzn. být do 32. místa)
2) Musím si napravit reputaci po pražském Černém víkendu (ČV)(turnaj + liga = 4:9 – hnusné skóre).
3) Maminka mi řekla, že když nevyhraju turnaj, tak se nemám vracet (tzn. chtělo by to skóre 5:2).
1.kolo: 38. stůl. Soupeř – jistá paní Ptáčková. Poněvadž znám tajemství způsobu nasazování do 1.kola, a poněvadž já jsem se po pražském ČV propadl na 62. místo žebříčku, věděl jsem, že by měla být soupeřem slabým. Přesto jsem nic nepodcenil. Po prohození prvních slov jsem zjistil, že si příliš nevěří – uvidíme. Partie samotná se změnila ve vraždění neviňátek a mě docílená čtyřstovka a dvousetbodový rozdíl vynesly průběžné 2. místo. Nemohl by Kaňovský odpískat konec turnaje?!
2.kolo: Skok na 8. stůl a soupeř – Buksa. Toho přece jednou musím porazit. Nevím čím to je, ale tyhle mírně nadprůměrné Kališníky (Buksa, Voráčková, Kamín), kteří nejsou, podle mého názoru, o tolik lepší než já nemůžu už několik partií v řadě porazit. Poté, co jsem si vybudoval menší náskok a poté co jsem snížil ztrátu po Buksově bingu na rozdíl, který může závěr partie zdramatizovat, jsme přešli do koncovky. Já měl v zásobníku Í, Ě a N, on tam měl dvanáct bodů. Věděl jsem, že když zavřu, tak jsem vyhrál, ale slovo SÍNĚ – 7 bodů jsem neviděl. Zavření způsobem NĚ(Ť) – 4 body + STO – 3 body mě stálo 4o bodů a vítězství v partii. Inu, podal jsem svůj standardní výkon.
3.kolo: „Soupeř – Mikšík. Není to Pavučina? No, každopádně nesmím nic podcenit“, pohnalo se mi hlavou. Trápili jsme se oba, ale já měl o něco víc štěstí.
4.kolo: Karel Sikora. Ježto jsem s tímto soupeřem nesehrál příliš partií (ne více než tři) a v jedné z nich jsem byl úspěšný, neviděl jsem výsledek partie s tímto soupeřem tak černě. Šance jsem odhadoval tak 50:50. Mé sebevědomí podpořil i soupeřův výrok pronesený před partií. Výrok, že skóre už nahánět nebude, že se zaměří na Buchholz, jsem považoval za alibismus. Prý když jej porazím a poté vyhraju vše ostatní, tak mu ho docela zvednu. Úvod partie byl vyrovnaný a vyrovnaný průběh naznačovala jak hra soupeře, který vypadal, že se snaží dát prémii, tak žolíček, který se od prvního tahu usídlil v mém zásobníku. Pak přišel (X)EROX za 66 a já se uklidnil. Nepříliš otevřenou pozici jsem neotvíral a tvrdohlavě jsem se bránil. Poté, co jsem postavil ještě HYBNÝ za 54 a poté, kdy jsem spatřil ve svém zásobníku i druhého žolíka, jsem již kontroloval situaci. Výsledek 405:268 byl krutý a tento Pavouk se z něj zřejmě nevzpamatoval do konce turnaje.
5.kolo: Sázavský. Vítek je příjemný a porazitelný soupeř. A mé sebevědomí nabylo po minulé výhře hodnot až nezdravých. Opět došlo na vraždění neviňátek a i štěstíčko se odklonilo. Výsledek byl krutý, ale spravedlivý. Sto šedesát bodů rozdílu a součet pod tři stovky mi mírně srazil sebevědomí a to asi bylo dobře.
6.kolo Další Pavouk – Pavlík, stejně jako Sikora. Odhad šancí 50:50, stejně jako se Sikorou. To jsem si, sakra, věřil! Proti vítězi Kladna! Již od konce čtvrtého kola jsem věděl, že kvalifikační body získám i při poměru výher a proher 4:3, ale bylo mi jasné, že proti chabým bodíkům za třetí desítku se rýsuje možnost tučného výdělku za první desítku, která se při poměru 5:2, jevila reálnou. Úvod vyrovnaný, stejně jako se Sikorou. Z mé strany následuje výživný tah, stejně jako proti Sikorovi, tentokrát se však jedná o bingo. Já odcházím se čtyřkilem, soupeř s více než stobodovým mankem, jako v partii se Sikorou. Klepu na dveře desítky. Mám ji na dosah. Už jen jedna výhra, Ta nejtěžší. Zjišťuji, že asi neumím hrát vyrovnané partie. S Buksou byl sice rozdíl jen 30, s Mikšíkem osmdesát, ale další čtyři partie skončily víc jak o kilo.
7.kolo Voráčková. Jednou ji musím porazit. Snažím se dát prémii a mírně ztrácím. i nyní se unavené štěstí drží blbce a já pokládám padesátku. Během dalšího průběhu jsou dlouho otevřené trojáky. Nakonec obsazuji tři, Jindra jediný. Blíží se koncovka. Jdu do ní s třicetibodovým náskokem. To už musím udržet! Zabíjím čtyřicetibodovou možnost pro „iksko“ v dalším tahu však nezabráním třicetibodovým NOXám. Deset bodů! Nesmím je pustit, nesmím! Tímhle tahem nezavřu. Jindra pak asi jo. Tah za něco kolem deseti bodů má cenu zlata. V zásobníku mám jen dva body. Jindra zavírá, já vítězím. 308:303 – těsně, ale přece.
Jo! Zářím jako sluníčko a když se poněkud zklidním, začínám horečně propočítávat kolikátý asi budu a co mi to hodí. Top ten je jistá. Mohl bych být sedmý. Nakonec je to osmé místo a třicet bodíků.
Na závěr jen malý poznatek. Náhoda nehraje takovou roli, jako to vypadá a jak jsem myslel, že tomu je. Důkaz? Trocha strohých faktů: Praha: 12 žolíků z 18 (66,7%), „dobrá“ písmena, 4 výhry, 5 proher, 48. místo, 1/17 bodu. Přerov: cca. 10 žolíků ze 14 (71,4%), „dobrá“ písmena, 5výher, 2 prohry, 8. místo, 30 bodů. A pak že záleží na písmenech. Ano, v Přerově byla pěkná. Ale v Praze také. A ten rozdíl.